1. července 1916 – nejkrvavější den v dějinách britské armády; Bitva na Sommě
Prvního července 1916 kolem půl osmé ráno zazněly píšťaly oznamující začátek nejkrvavějšího dne v historii britské armády. „Kamarádi“ z měst po celé Británii a Irsku, kteří se jen několik měsíců předtím společně přihlásili jako dobrovolníci, vstávali ze zákopů a pomalu kráčeli k německé frontové linii zakopané na patnáctikilometrovém úseku severní Francie. Na konci dne už 20 000 britských, kanadských a irských mužů a chlapců nikdy nespatří domov a dalších 40 000 jich bude ležet zmrzačených a zraněných.
Ale proč se vůbec tato bitva první světové války odehrála? Již několik měsíců utrpěli Francouzi těžké ztráty u Verdumu východně od Paříže, a tak se spojenecké vrchní velení rozhodlo odvést německou pozornost útokem dále na sever na Sommě. Spojenecké velení vydalo dva zcela jasné cíle; prvním bylo zmírnit tlak na francouzskou armádu u Verdumu zahájením kombinované britské a francouzské ofenzívy a druhým cílem bylo způsobit německým armádám co nejtěžší ztráty.
Bitevní plán zahrnoval útok Britů na 15mílové frontě na sever od Sommy a útok pěti francouzských divizí na 8mílové frontě na jih od Sommy. Přestože britští generálové vedli zákopovou válku téměř dva roky, byli si natolik jisti úspěchem, že dokonce nařídili uvést do pohotovosti pluk jezdectva, aby využil díry, která by vznikla zničujícím útokem pěchoty. Naivní a zastaralá strategie spočívala v tom, že jezdecké jednotky srazí prchající Němce.
Bitva začala týden trvajícím dělostřeleckým bombardováním německých linií, při němž bylo vypáleno celkem více než 1,7 milionu střel. Předpokládalo se, že taková palba zničí Němce v jejich zákopech a protrhne ostnatý drát, který byl umístěn před nimi.
Spojenecký plán však nepočítal s tím, že Němci mají potopené hluboké protiatomové kryty nebo bunkry, v nichž se mohou ukrýt, takže když bombardování začalo, němečtí vojáci se jednoduše přesunuli pod zem a čekali. Když bombardování ustalo, Němci, kteří poznali, že to bude signál k postupu pěchoty, vylezli z bezpečí svých bunkrů a obsadili kulomety, aby čelili přicházejícím Britům a Francouzům.
V zájmu udržení disciplíny dostaly britské divize rozkaz pomalu se přibližovat k německým liniím, což Němcům poskytlo dostatek času k dosažení jejich obranných pozic. A jakmile zaujaly své pozice, tak němečtí kulometčíci zahájili svůj smrtící výpad a začala jatka. Několika jednotkám se podařilo dosáhnout německých zákopů, ne však v dostatečném počtu, a byly rychle zahnány zpět.
Toto byla první ochutnávka bitvy pro nové britské dobrovolnické armády, které byly ke vstupu přesvědčeny vlasteneckými plakáty, na nichž sám lord Kitchener svolával muže do zbraně. Mnoho „kamarádských“ praporů šlo toho dne na frontu; tyto prapory tvořili muži ze stejného města, kteří se dobrovolně přihlásili ke společné službě. Utrpěly katastrofální ztráty, celé jednotky byly zničeny; ještě týdny poté se místní noviny plnily seznamy mrtvých a raněných.
Zprávy z rána 2. července obsahovaly potvrzení, že „…britský útok byl brutálně odražen“, jiné zprávy přinášely snímky krveprolití: „…stovky mrtvých byly navlečeny jako trosky vyplavené na hladinu“, „…jako ryby chycené do sítě“, „…někteří vypadali, jako by se modlili; zemřeli na kolenou a dráty zabránily jejich pádu“.
Britská armáda utrpěla 60 000 ztrát, z toho téměř 20 000 mrtvých: největší jednorázová ztráta za jediný den. Zabíjení probíhalo bez rozdílu rasy, náboženství a třídy, přičemž o život přišla více než polovina zúčastněných důstojníků. Královský newfoundlandský pluk kanadské armády byl téměř zničen… ze 680 mužů, kteří se v osudný den vydali vpřed, jich bylo následující den k dispozici pouze 68.
Bez rozhodujícího průlomu se následující měsíce změnily v krvavou patovou situaci. Ani obnovená ofenzíva v září, při níž byly poprvé použity tanky, nepřinesla výraznější úspěch.
Vydatné deště v průběhu října proměnily bojiště v bahenní lázně. Bitva nakonec skončila v polovině listopadu, kdy Spojenci postoupili celkem o pět kilometrů. Britové utrpěli přibližně 360 000 ztrát, dalších 64 000 padlo v jednotkách z celého císařství, Francouzi téměř 200 000 a Němci přibližně 550 000.
Pro mnohé byla bitva na Sommě bitvou, která symbolizovala skutečné hrůzy války a ukázala marnost zákopové války. Ještě několik let poté byli ti, kdo tažení vedli, kritizováni za způsob vedení bitvy a děsivé počty ztrát – zejména britský vrchní velitel generál Douglas Haig se prý choval k životům vojáků s despektem. Pro mnoho lidí bylo obtížné ospravedlnit ztrátu 125 000 spojeneckých mužů na každou míli získanou při postupu.
.