Přiznám se, že mi trvalo dlouho, než jsem se k Barbaře Bushové přiblížil. Za mých mladých let, kdy byla teprve manželkou jednoho prezidenta a ještě ne matkou druhého, jsem si vedl přehled jejích hříchů. Nebyl jsem na její straně politického plotu a některé citáty, které se nedostaly do různých hagiografií, mi utkvěly v paměti – když víceméně nazvala demokratickou kandidátku na viceprezidentku Geraldine Ferrarovou děvkou („Rýmuje se s…“). Nebo když v roce 2000 údajně odstrčila Ala Frankena, když se ji snažil v letadle nalákat („S tebou končím,“ řekla mu údajně více než jednou). Nebo když si v roce 2005 prohlížela evakuované obyvatele New Orleansu v Astrodome po hurikánu Katrina a prohlásila, že jsou „stejně neprivilegovaní, takže to pro ně funguje velmi dobře“.
Na tohle všechno a na další věci jsem myslel, když jsem se v neděli dočetl, že se Bushová ve svých 92 letech rozhodla nechat volný průběh přírodě a přestat vyhledávat lékařskou pomoc pro své selhávající srdce a plíce. Moje reakce byla následující: Samozřejmě, že to udělala. Toto rozhodnutí bylo pragmatické a tvrdé a zdálo se mi, že dokonale odpovídá tomu, jak Bushová žila svůj život; přišlo také asi měsíc poté, co v hospici zemřel můj vlastní otec, takže mám určité pochopení pro to, čím ona a její rodina procházejí. Barbara Bushová zemřela v úterý, uvedl mluvčí rodiny.
Přišlo mi také, že jak se Bushová blížila ke konci svého života a jak jsem stárla a čelila svým vlastním výzvám jako žena na této planetě, začala jsem ji chápat jinak. Termín „polarizující osobnost“ se během většiny jejích mnoha veřejných let nepoužíval, ale vidím, že Bushová jím pro mě byla a že teprve oddělením obrazu od reality jsem mohla pochopit, že se tolik nelišila od dvou žen na mé straně politického spektra – Hillary Clintonové a Ann Richardsové. (A navzdory našim politickým rozdílům se zřejmě shodneme na tom, že chování Donalda Trumpa je, jak Bushová řekla v jednom rozhovoru v roce 2016, „nepochopitelné“)
Když se nyní dívám například na Bushův život, vidím v něm obrovské těžkosti a její snahu se s nimi smířit. Vyrůstala s matkou, pro niž nikdy nebyla dost dobrá; provdala se za muže, kterého zoufale milovala, ale který nejspíš málokdy myslel na to, že by ji měl na prvním místě, snad kromě toho, když po ní pojmenoval své tři bombardéry z druhé světové války. Stejně jako ostatní, i Barbara Bushová pochopila pravidla ženství té doby a bezvadně se jimi řídila, i když to znamenalo cestu do Odessy a pak do Midlandu v Texasu, což nemohla být první volba studentky Smithové pocházející z dobré rodiny z východního pobřeží. Právě tam, v západním Texasu, pohřbila svou tříletou dceru Robin, která zemřela na leukémii, a byla v takové depresi, že její nejstarší syn cítil, že je jeho úkolem zůstat doma a pokusit se ji još vrátit do života.
Během času se Bushová stala supermatkou pěti žijících dětí a manželkou muže, kvůli jehož práci a ambicím se 29krát stěhovali. Možná, že v určitém období měli Bushovi dost peněz na to, aby měli spoustu pomocníků, ale když si vzpomenu na stěhování dětí – změnu školy, hledání lékařů, starosti s tím, jestli si najdou nebo nenajdou kamarády atd. a na logistiku kupování, prodávání a balení jednoho domu za druhým, na budování nového života a hledání skutečných přátel v každém novém městě, říkám si, jak to zvládala. A jak šel čas a její manžel se stal pevnou součástí amerického politického života, Bushová to musela dělat s úsměvem na tváři každou minutu každého dne. Ještě před příchodem trollů a sociálních sítí musely ženy v jejím postavení – manželky politiků nejvyššího řádu – nastavit co nejlepší tvář jakékoli situaci, do které je jejich manželé zatáhli. Není divu, že ji neustálé dotěrnosti unavovaly a naučila se stavět takové psychické zdi, jaké by si náš současný prezident mohl dobře osvojit.
Kdo si vlastně zasloužil, aby se za ně dostal? Bushová si nasadila své charakteristické perly, nechala si pevně učesat bílé vlasy a kráčela vpřed, ozbrojená a řekla bych, že i nebezpečná. To, že se jí většina lidí bála zkřížit cestu, pro mě znamená, že nebyla vždycky milá (dokonce i její syn si v knize všiml jejího temperamentu) a že se nebála použít svou moc, včetně povolání vlastních šiků. Ale když si odmyslíme politiku, vypadá jako docela dobrý vzor pro ženy všeho druhu.
Jako matka sama také přemýšlím o tom, jak se musela cítit, když se tři její synové stali terčem ostré kritiky médií. Neříkám, že se novináři mýlili – viz: Neilův skandál se Silveradem; Jebovy daňové problémy na Floridě (osobní i profesní); Georgeovy výmysly o zbraních hromadného ničení a tak dále – ale přemýšlím o své loajalitě k vlastnímu synovi a o tom, jak by nápor kritiky působil na matčinu psychiku, zoceloval ji a zpevňoval jako tolik jizvy. Není divu, že se snažila zabránit Jebovi, aby v roce 2016 kandidoval, nejspíš proto, aby ochránila sebe i svého třetirozeného syna před tím, co předpokládala, že přijde. „Už jsme měli dost Bushů v Bílém domě,“ řekla Bushová na záznamu, a já nepochybuji o tom, že navzdory politické dynastii měla lepší instinkty než muži, kteří jí byli nejblíže.
Přišlo mi, že její pozdější léta mohla být nejuspokojivější, když kamery a pisálci nebyli všudypřítomní. Bushová mohla s jistou mírou svobody chodit na zápasy Astros a pořádat své literární galavečery a navštěvovat přátele a rodinu, i když její ochota, stejně jako ochota mnoha upřímných žen, mluvit upřímněji, ji dostala do horké vody. (Ten komentář o Katrině z její stránky na Wikipedii asi jen tak nezmizí.) Ale zároveň tu nebyl nikdo, kdo by ji nutil couvat, odvolávat nebo se omlouvat, a její zestárlá tvář – tak plná vrásek od kouření a slunění v Maine – měla lehkost a autenticitu, kterou jsem obdivovala, i když se mi ne vždy líbilo, co říkala. V době, kdy jí táhlo na devadesát, musela Bushová vědět, že pro své okolí udělala maximum, a její rozhodnutí odejít se zdá být stejně pragmatické a konzistentní s mnoha rozhodnutími, která učinila předtím. Měla dobrý, ale těžký život a možná, že vzpomínat na ni pro její houževnatost místo pro její babičkovství není tak špatné.