Ježíš věděl, co dělá, když si Pavla vybral jako mimořádného evangelistu. Pavel je pravděpodobně jedním z mála apoštolů, kteří mohli toho dne oslovit filozofy v řeckých Aténách ve staletém filozofickém klubu zvaném Areopag. Při této příznivé příležitosti apoštol Pavel během své exkurze do Athén možná neobrátil mnoho lidí, ale toto vyprávění bylo pro mě a od té doby pro nespočet dalších lidí formativní.
Čekal na své kolegy Silase a Timoteje, kteří dorazili do Athén, a Pavel byl možná zaskočen, když na agoře (tržišti) mluvil o Ježíši a spasení. Skupina athénských filozofů zpochybňovala Pavlova slova. Rozhodli se vyzkoušet jeho znalosti u několika ostřílených filozofů. Vzali ho, aby promluvil na Areopagu, který byl v Athénách premiérovým místem pro sdílení nových myšlenek s athénskými občany. Zde se Pavel mohl podělit o své nadšení pro evangelium s muži, kteří trávili dny nasloucháním a sdílením nových myšlenek. Brzy však zjistí, že hlavním cílem tohoto fóra bylo pouze naslouchat novým myšlenkám, nikoliv podnikat nějaké kroky.
Pavel měl odborné znalosti židovského práva a Písma, stejně jako velké znalosti o pohanském světě. Znal víru, zvyky i historii Řecka a jeho obyvatel. Při prohlídce oblasti si Pavel všiml, že Řekové mají oltář nebo památník zasvěcený panteonu bohů. Pro každou příležitost zde byl nějaký bůh. Ve skutečnosti si Pavel všiml oltáře zasvěceného „neznámému bohu“. Pavel viděl příležitost poukázat na pravdu o „Neznámém Bohu“, o tom, v němž je vše obsaženo. Nehodlal promarnit příležitost poukázat na to, že jejich neznámý bůh je ve skutečnosti tentýž Bůh, s nímž Pavel cestuje po světě, aby ho seznámil.
Filosofy, kteří se účastnili Areopagu, zajímalo především duševní cvičení, při němž se dělili o nové myšlenky. Pokud by se jim to, co bylo řečeno, líbilo, případně by to bylo přidáno do sbírky řeckých myšlenek.
Jak je citováno ve Skutcích apoštolů 17, 24-28, Pavel je upozornil:
„Bůh, který stvořil svět a všechno v něm, je Pánem nebe i země a nebydlí v chrámech postavených lidskýma rukama. A neslouží mu lidské ruce, jako by něco potřeboval. Naopak, on sám dává každému život a dech a všechno ostatní. Z jednoho člověka stvořil všechny národy, aby obývaly celou zemi, a vytyčil jim v dějinách určené časy a hranice jejich zemí. Bůh to udělal proto, aby ho hledali a možná po něm sáhli a našli ho, ačkoli není daleko od nikoho z nás. ‚Vždyť v něm žijeme, pohybujeme se a máme své bytí‘. Jak říkali někteří vaši básníci: ‚Jsme jeho potomci‘.“
Pavel tušil, že řečtí filozofové tyto věty poznají. První byl případ básníka Epimenida (600 př. n. l.), který ve slavné básni použil větu: „Vždyť v tobě žijeme a pohybujeme se a máme své bytí“. Také básník Aratus (315-240 př. n. l.) použil ve slavné básni výraz: „Neboť i my jsme jeho potomci.“
Pavel možná doufal, že právě tyto zmínky získají dostatečnou důvěryhodnost, aby zpomalily to, že mu bude ukázána cesta ven. Jak se ukázalo, „když slyšeli o vzkříšení z mrtvých, někteří z nich se posmívali, ale jiní říkali: Chceme tě na toto téma ještě slyšet. Několik mužů se stalo Pavlovými následovníky a uvěřilo. Byl mezi nimi Dionýsios, člen Areopagu, také žena jménem Damaris a řada dalších“. (Skutky 17,32-33)
Dobrou zprávou pro mě i pro mnohé na celém světě je, že tyto věty žijí v křesťanském povědomí po všechny časy.
Od pátera Wilfreda Verhoffa
Váš pastor promlouvá
Páter Wilfred Verhoff
Váš pastor promlouvá
Rev. Wilfred Verhoff je pomocným knězem v anglikánském kostele svatého Ondřeje v Lewis Center.
Rev. Wilfred Verhoff je pomocným knězem v anglikánském kostele svatého Ondřeje v Lewis Center.