OriginsEdit
Jako francouzský skladatel počátku 20. století využil Erik Satie těchto dadaisticky inspirovaných hledání k vytvoření rané formy ambientní/pozadní hudby, kterou označil jako „hudbu nábytku“ (Musique d’ameublement). Tu popisoval jako druh hudby, která by se mohla hrát během večeře a vytvářet tak atmosféru na pozadí této činnosti, místo aby sloužila jako střed pozornosti.
Podle vlastních slov se Satie snažil vytvořit „hudbu…, která bude součástí hluků prostředí, bude je brát v úvahu. Představuji si ji jako melodickou, zjemňující zvuky nožů a vidliček při večeři, ne dominující, nevnucující se. Vyplnila by ta těžká ticha, která někdy padají mezi společně stolujícími přáteli. Ušetřilo by jim to námahu věnovat pozornost vlastním banálním poznámkám. A zároveň by neutralizovala zvuky ulice, které tak nevybíravě vstupují do hry konverzace. Vytvářet takovou hudbu by znamenalo reagovat na potřebu.“
V roce 1948 francouzský skladatel &inženýr Pierre Schaeffer zavedl termín musique concrète. Tento experimentální hudební styl využíval nahrávky přírodních zvuků, které byly následně upraveny, zmanipulovány nebo efektovány tak, aby vznikla skladba. Shaefferovy techniky používání páskových smyček a spojování jsou považovány za předchůdce dnešního samplingu.
V roce 1952 vydal John Cage svou slavnou třívětou skladbu 4’33, která je provedením úplného ticha po dobu čtyř minut a třiceti tří sekund. Záměrem skladby je zachytit ambientní zvuky místa/místa představení a nechat je zaznít jako hudbu. Cageův vliv uvádějí zásadní umělci, například Brian Eno.
60. léta 20. stoletíEdit
V 60. letech 20. století mnoho hudebních skupin experimentovalo s neobvyklými metodami, přičemž některé z nich vytvářely to, co se později začalo nazývat ambientní hudbou.
V létě roku 1962 založili skladatelé Ramon Sender a Morton Subotnick The San Francisco Tape Music Center, které fungovalo jako studio elektronické hudby a zároveň jako místo konání koncertů. Členy a spolupracovníky se stali další skladatelé pracující s magnetofony, včetně Pauline Oliverosové, Terryho Rileyho a Steva Reicha. Jejich skladby mimo jiné přispěly k rozvoji minimalistické hudby (nazývané také minimalismus), která s ambientní hudbou sdílí mnoho podobných konceptů, jako jsou opakující se vzory nebo pulzy, ustálené drony a souzvučná harmonie.
Na konci 60. let složila francouzská skladatelka Éliane Radigue několik skladeb zpracováním páskových smyček ze zpětné vazby mezi dvěma magnetofony a mikrofonem. V 70. letech pak pokračovala v komponování podobné hudby téměř výhradně pomocí syntezátoru ARP 2500 a její dlouhé, pomalé kompozice byly často přirovnávány k drone music.
V roce 1969 skupina COUM Transmissions prováděla zvukové experimenty na britských uměleckých školách. Od konce 60. do 90. let 20. století bylo v Anglii a Spojených státech amerických vydáno mnoho skladeb ambientní hudby. Mezi hudební díla s prvky ambientu z 60. let patří například Music for Yoga Meditation and Other Joys a Music for Zen Meditation od Tonyho Scotta nebo Soothing Sounds for Baby od Raymonda Scotta.
70. léta 20. stoletíEdit
V 70. letech 20. století se rozvíjela ambientní hudba vycházející z experimentálních a syntezátorově orientovaných stylů tohoto období.
Mezi lety 1974 a 1976 vytvořila americká skladatelka Laurie Spiegelová své zásadní dílo The Expanding Universe, vytvořené na počítačovo-analogovém hybridním systému GROOVE. V roce 1977 byla její skladba Music of the Spheres zařazena na zlatou desku Voyager 1 a 2.
V dubnu 1975 uspořádala Suzanne Ciani dvě vystoupení na syntezátor Buchla – jedno v obchodě WBAI Free music a druhé v podkroví Phila Niblocka. Tato vystoupení byla v roce 2016 vydána na archivním albu s názvem Buchla Concerts 1975. Podle vydavatelství byly tyto koncerty zčásti živou prezentací, zčásti žádostí o grant a zčásti vzdělávací demonstrací.
Ambietní hudbu jako žánr však definoval až Brian Eno v polovině 70. let. Eno s ním pak v roce 1975 nahrál album Discreet Music a navrhl, aby se poslouchala „při relativně nízkých úrovních, dokonce do té míry, že často klesá pod práh slyšitelnosti“, čímž odkazoval na Satieho citát o jeho musique d’ameublement.
Dalšími soudobými hudebníky tvořícími v té době hudbu ve stylu ambientu byli jamajští duboví hudebníci jako King Tubby, japonští skladatelé elektronické hudby jako Isao Tomita a Ryuichi Sakamoto, stejně jako psychoakustické zvukové krajiny série Environments Irva Teibela, a německé skupiny jako Popol Vuh, Ash Ra Tempel a Tangerine Dream.
Vliv nástupu syntezátoru v moderní hudbě na ambient jako žánr nelze přeceňovat; jak řekl Ralf Hutter z raných průkopníků elektroniky Kraftwerk v rozhovoru pro Billboard v roce 1977: „S elektronikou je možné všechno. Jediným limitem je skladatel“. Skupina Yellow Magic Orchestra vyvinula osobitý styl ambientní elektronické hudby, který se později rozvinul v ambientní house music.
Brian EnoEdit
Anglický producent Brian Eno se zasloužil o vznik termínu „ambientní hudba“ v polovině 70. let 20. století. Podle něj podobnou hudbu vytvářeli i jiní umělci, ale „já jsem tomu jen dal jméno. Což je přesně to, co to potřebovalo … Tím, že něco pojmenujete, vytvoříte rozdíl. Říkáte, že je to teď skutečné. Názvy jsou velmi důležité.“ Termín použil k označení hudby, která se liší od forem konzervované hudby, jako je například Muzak.
V poznámkách k albu Ambient 1: Music for Airports z roku 1978 Eno napsal:
Když dosavadní konzervované hudební společnosti vycházejí ze základu regularizace prostředí zakrytím jeho akustických a atmosférických zvláštností, Ambient Music je zamýšlena k jejich posílení. Zatímco běžná hudba na pozadí vzniká zbavením hudby veškerých pochybností a nejistoty (a tím i skutečného zájmu), Ambient Music si tyto vlastnosti zachovává. A zatímco jejich záměrem je „rozjasnit“ prostředí přidáním podnětů (a tím údajně zmírnit nudu rutinních úkolů a vyrovnat přirozené vzestupy a pády tělesného rytmu), Ambient Music má navodit klid a prostor k přemýšlení. Ambientní hudba musí být schopna pojmout mnoho úrovní posluchačské pozornosti, aniž by si vynucovala jednu konkrétní; musí být stejně tak ignorovatelná jako zajímavá.
Eno, který sám sebe označuje za „nehudebníka“, označil své experimenty spíše za „léčbu“ než za tradiční představení.
80. létaEdit
Na konci 70. let začal new-age hudebník Laraaji provozovat busking v newyorských parcích a na chodnících, včetně Washington Square Parku. Právě tam Brian Eno slyšel Laraajiho hrát a zeptal se ho, zda by s ním nechtěl nahrát album. Day of Radiance, vydané v roce 1980, bylo třetím albem z Enovy série Ambient. Ačkoli měl Laraaji za sebou již řadu alb, toto mu zajistilo mezinárodní uznání. Na rozdíl od ostatních alb série obsahovalo Day of Radiance převážně akustické nástroje namísto elektroniky.
V polovině 80. let se díky samplování rozšířily možnosti vytváření zvukové krajiny. Koncem 80. let došlo k prudkému nárůstu zapojení počítače do procesu psaní a nahrávání desek. Šestnáctibitová platforma Macintosh s vestavěným zvukem a srovnatelné modely IBM se ocitly ve studiích a domácnostech hudebníků a nahrávacích společností.
Mnoho umělců však stále pracovalo s analogovými syntezátory a akustickými nástroji a vytvářelo ambientní díla.
V roce 1983 nahrála Midori Takada své první sólové LP Through The Looking Glass za dva dny. Na albu nazpívala všechny party s rozmanitým nástrojovým obsazením včetně perkusí, marimby, gongu, rákosových varhan, zvonků, okaríny, vibrafonu, klavíru a skleněných lahví od Coca-Coly.
Mezi lety 1988 a 1993 vytvořila Éliane Radigue na ARP 2500 tři hodinové skladby, které byly následně vydány společně jako La Trilogie De La Mort.
V roce 1988 také zakládající členka a ředitelka San Francisco Tape Music Centre Pauline Oliverosová zavedla termín „deep listening“ poté, co nahrála album uvnitř obrovské podzemní cisterny ve Washingtonu, která má 45sekundovou dobu dozvuku. Koncept hlubokého poslechu se pak stal „estetikou založenou na principech improvizace, elektronické hudby, rituálu, učení a meditace“.
90. létaEdit
Na počátku 90. let získali komerční úspěch umělci jako The Orb, Aphex Twin, Seefeel, Irresistible Force, Biosphere a Higher Intelligence Agency a populární hudební tisk je začal označovat jako ambient house, ambient techno, IDM nebo prostě „ambient“. Termín chillout vznikl z britské extázové kultury, která se původně uplatňovala v uvolněných downtempových „chilloutových místnostech“ mimo hlavní taneční parket, kde se hrály ambientní, dubové a downtempové beaty pro uvolnění tripující mysli.
Londýnští umělci jako Aphex Twin (konkrétně: Selected Ambient Works Volume II, 1994), Global Communication (76:14, 1994), The Future Sound of London (Lifeforms, 1994, ISDN, 1994), The Black Dog (Temple of Transparent Balls, 1993), Autechre (Incunabula, 1993, Amber, 1994), Boards of Canada a The KLF’s Chill Out, (1990), ti všichni se podíleli na popularizaci a zpestření ambientní hudby, kde byla používána jako uklidňující oddech od intenzity tehdy populárního hardcoru a techna.
Dalšími světovými ambientními umělci 90. let jsou američtí skladatelé Stars of the Lid (v této dekádě vydali 5 alb) a japonský umělec Susumu Yokota, na jehož albu Sakura (1999) se objevilo to, co časopis Pitchfork označil za „zasněnou, zpracovanou kytaru jako výrazný zvukový nástroj“.
2000-současnostRedakce
Ambientní hudba získávala na popularitě i v roce 2000, kdy řada zavedených i začínajících umělců vydala díla, která sklidila uznání kritiky.
V roce 2011 vydala americká skladatelka Liz Harris nahrávající jako Grouper album AIA:
V roce 2011 vydala Julianna Barwick své první dlouhohrající album The Magic Place. Barwicková, silně ovlivněná zkušenostmi z dětství, kdy působila v kostelním sboru, na něm smyčkuje své vokály beze slov do éterických zvukových krajin. Album se umístilo na 30. místě v žebříčku 50 nejlepších ambientních alb všech dob, který sestavil server Pitchfork.
V říjnu 2014 vydala bývalá členka skupiny riot-grrrl Jo Johnson nečekané debutové album Weaving. Album, které obsahuje repetitivní sekvence, arpeggia a drony, popsal časopis Pitchfork jako „pozoruhodně dokonalé pojetí ambientní hudby“.
Po několika vlastních vydaných albech podepsala v roce 2015 skladatelka, producentka a performerka Kaitlyn Aurelia Smithová smlouvu s nezávislou nahrávací společností Western Vinyl. V roce 2016 vydala své druhé oficiální album EARS. Spojila na něm syntezátor Buchla s tradičními nástroji a její skladby byly přirovnávány k Laurie Spiegel a Alice Coltrane. Kaitlyn spolupracovala také s další známou interpretkou na syntezátoru Buchla, Suzanne Ciani.
Na přelomu let 2000 a 2010 se ambientní hudba rozšířila také na YouTube, kde nahrané skladby, obvykle v délce od 1 do 8 hodin, dosahují více než milionů zhlédnutí. Taková videa mají obvykle název nebo jsou obecně známá jako „relaxační hudba“ a mohou být ovlivněna jinými hudebními žánry. Ambientní videa pomáhají online posluchačům s jógou, studiem, spánkem (viz hudba a spánek), masážemi, meditací a získáváním optimismu, inspirace a vytvářením klidné atmosféry v jejich pokojích nebo jiných prostředích.
Problémy s přehráváním tohoto souboru? Podívejte se do nápovědy k médiím.
Mnoho nahraných ambientních videí bývá ovlivněno biomuzikou, kde se objevují zvuky přírody, ačkoli zvuky by byly upraveny pomocí reverbů a zpožďovacích jednotek, aby se jako součást atmosféry vytvořily prostorové verze zvuků. Takové přírodní zvuky často zahrnují mimo jiné zvuky pláže, deštného pralesa, bouřky a deště, přičemž se používají i vokály zvířat, například ptačí zpěv. Častými a oblíbenými nahrávkami jsou také skladby obsahující binaurální beaty, které posluchačům poskytují hudební terapii a zvládání stresu.
Ověřené kanály na YouTube, například s příznačným názvem Ambient, mají přes 400 000 odběratelů. Mezi další ověřené kanály, které rovněž publikují ambientní hudbu, patří například Meditation Relax Music, který má více než 1 milion odběratelů, Soothing Relaxation se třemi miliony odběratelů a Relaxing White Noise s více než 500 000 odběrateli. iTunes a Spotify mají digitální rozhlasové stanice, které obsahují ambientní hudbu, jež je většinou produkována nezávislými vydavatelstvími.
Mezi uznávané ambientní hudební skladby tohoto období (podle časopisu Pitchfork) patří díla Maxe Richtera, Julianny Barwick, Groupera, Williama Basinskiho a elektronického umělce Oneohtrix Point Never.