Wolverines: Behind the Myth, Alaska Department of Fish and Game: Riley Woodford
Vypuštění rosomáků: Tento rosomák byl na obojku a právě se zotavil ze znehybňujícího léku.
Rosomáka předchází jeho pověst.
V knize Marka Traila o zvířatech Ed Dodd píše: „Divoká zuřivost spojená se zlomyslnou lstivostí učinila z rosomáka předmět nenávisti a strachu mezi trapery.“
V knize Savci Severní Ameriky Vic Cahalane líčí legendární zdatnost rosomáka jako skutečnost: nesmírně silný a známý tím, že odháněl medvědy a horské pumy od jejich úlovků (dokonce dva nebo tři najednou); schopný v boji sundat medvěda; a zlý samotář, který z čiré zloby zničí i srub.
Fakta a fikce
Výzkumníci z organizace Fish and Game Howard Golden a Mike Harrington zkoumají rosomáky v jižní části centrální Aljašky. V posledních letech odchytili 18 rosomáků a vybavili je obojky s GPS, aby lépe porozuměli jejich pohybu a početnosti. Rosomáci jsou impozantní, ale jejich pověst je z velké části přehnaná.
„Mají takovou špatnou pověst,“ řekl Harrington. „Lidé se mě ptají: ‚Budou vás pronásledovat? Nejsou nebezpeční? Lidé se ptají, jestli se jich bojíme.“
„Spousta mýtů o nich je přehnaná,“ řekl Golden. „Lidé jim přisuzují magické schopnosti, ale oni jen dělají svou věc, hledají potravu. Jsou to zvědavá, chytrá zvířata a na všechno přijdou velmi rychle. Jsou dost chytrá na to, aby přejela po pastičce, a to lovce naštve. Ale to dává smysl, že to dělají – na těchto liniích pastí je vždycky potrava. Nejsou extra agresivní, vyhýbají se problémům.“
Podle Goldena jsou rosomáci lasičky a mají lasičí povahu. „Celá ta rodina je dost podobná, jen velikost je jiná. Rosomáci mohou být odvážní, lasičky jsou inteligentní čeleď zvířat a vědí, jak přežít.“
Přestože jsou rosomáci obvykle samotáři, stereotyp „špatně naladěného samotáře“ vyvolává dojem, že jsou vyloženě asociální. Golden navštívil zařízení ve Washingtonu, které je domovem asi 40 rosomáků. Sdílejí velký společný prostor a podle něj jsou mezi sebou docela tolerantní a společenští.
„Pokud jsou zdroje omezené, může to způsobit konflikt, ale mohou být společenští,“ řekl Golden. „Pokud mají dostatek potravy, nemají důvod dělat si navzájem starosti. Viděli jsme je v dubnu ze vzduchu, jak spolu zápasí a hrají si, nebojovali, ale socializovali se.“
Jsou teritoriální, v obecném slova smyslu, ale Harrington a Golden používají pro označení oblasti, kterou upřednostňují, termín „oblast domácího využití“. „Vybírají si oblasti, které si udržují a nechávají si je pro sebe, samci se budou překrývat se samicemi, ale samci se příliš nepřekrývají se samci nebo samice se samicemi,“ řekl Harrington. „Potřebují zdroje a vybírají si oblast, kde se mohou uživit a přežít.“
Mají pachové žlázy, břišní žlázu poblíž pupku, anální žlázy a také mají malé pachové žlázy na spodní straně polštářků nohou, a když chodí, zanechávají pach. Pachově se označují také močí. „Tímto způsobem si v podstatě udržují teritorium aktivním značkováním,“ řekl Golden. „Našli jsme některé, kteří se poprali a jsou zjizvení, dostávají se do potyček. “
Podle něj se rosomák dokáže docela dobře bránit, ale na větší predátory nemá. „Dva vlci mohou zabít jednoho,“ řekl. „Slyšíte historky o tom, jak zahání medvědy, já jsem to nikdy neviděl, ani neznám nikoho, kdo by to zažil.“
Její zrak a sluch nejsou nijak zvlášť dobré, ale mají vynikající čich.
„Mají na to docela dobré nástroje; opravdu dobrý nos, dokáží ucítit potravu na velkou vzdálenost nebo dobře zahrabanou pod sněhem,“ řekl Golden. „Dokážou šplhat po stromech. Mají opravdu teplou srst. Mají silné drápy na hrabání a obranu a neuvěřitelně silné čelisti na kousání a drcení kostí a zmrzlého masa – nemají takovou drtivou sílu jako vlk, ale nejsou tak velcí, velký rosomák má 40 kg a malý vlk 60 kg.“
„Když se na ně podíváte, jsou stavěni hlavně na mrchožrouty,“ řekl Golden. „Jsou ale velmi oportunističtí a pravidelně zabíjejí drobnou zvěř. Nejsou tak rychlí jako vlci a nepracují ve smečkách, ale pokud to situace umožňuje, mohou být spíše predátorem než mrchožroutem.“
Vlčáci loví sněžné zajíce a hraboše, v létě jsou důležitou kořistí zemní veverky a svišti. „Máme dokumentaci o tom, že zabíjejí menší ovce rodu Dall. Ve skandinávských zemích přicházejí kvůli rosomákům o domácí ovce a soby a vláda poskytuje pastevcům kompenzace. Pastevci jsou povinni najímat strážce, kteří dokumentují místa výskytu a rozmnožování rosomáků, a to je jeden z důvodů, proč mají skvělé údaje o reprodukci.“
Je pravda, že rosomáci jsou na svou velikost velmi silní a mají neuvěřitelnou výdrž. Golden uvedl, že rosomák dokáže za noc urazit 30 mil, když obchází okruh a hledá potravu. Na krátkou dobu se zahrabou a odpočívají, a pak se opět dají do pohybu. Tato schopnost cestovat neuvěřitelně členitým horským terénem není nijak přehnaná.
„To je pro mě a Mikea největší poznatek z práce na GPS a je to docela úžasné, když to vidíte,“ řekl Golden. „Dostáváme polohy každých 20 minut, vidíte, jak rychle se pohybují po terénu, stoupají a klesají po opravdu strmých, zledovatělých, kamenitých svazích, jako by tam ani nebyly. Nikdy byste na ně nemohli jít pěšky – potřebovali byste horolezeckou výbavu. Je to, jako by viděli svět jako dvourozměrný, jak se pohybují nahoru a dolů po těchto zasněžených svazích.“
Sledování ve sněhu
Částečným podnětem k výzkumu byla inovativní technika hodnocení velikosti populace. Biometrista ADF&G Earl Becker vyvinul metodu odhadu vlčí populace založenou na leteckém průzkumu stop ve sněhu. Becker tuto techniku nazvanou SUPE, Sample Unit Probability Estimator, vypracoval pro vlky a ve spolupráci s Goldenem a Harringtonem ji aplikoval na rosomáky. Za určitých základních předpokladů funguje takto: biologové prozkoumají oblast po napadnutí čerstvého sněhu a identifikují soubory stop. Ze stop lze extrapolovat početní stavy populace. Musí být splněny některé základní předpoklady, například všechna zvířata, která jsou předmětem zájmu, se během výzkumu pohybují, stopy jsou souvislé, jsou rozpoznatelné ze vzduchu a lze rozlišit stopy před a po sněhové bouři.
Rosomáci se chovají jinak než vlci a neběhají ve smečkách. Důležitým rozdílem je, že rosomák může někdy sedět v klidu dva nebo tři dny v místě doupěte nebo na místě zabití, a to je třeba vzít v úvahu.
„Dva nebo tři dny z dvaceti se nemusí hýbat, a kdybychom v té době provedli SUPE, mohlo by nám uniknout 10 nebo 15 procent těch, kteří se nehýbali po čerstvém sněžení,“ řekl Golden. „To je korekční faktor, který musíme použít na vypočtený odhad.“
„Další věc, která se týká SUPE, je, že funguje jen v některých oblastech,“ dodal. „Na jihovýchodě by to nefungovalo, tam je příliš hustý porost korun stromů. Musíte splnit tento soubor předpokladů a za normálních okolností je můžeme ověřit během letu.“
Schytávání a sledování rosomáků umožnilo výzkumníkům ověřit pravdivost této techniky – a dozvědět se přitom mnoho nového o rosomácích. Výsledky společné studie s Chugach National Forest ukázaly hustotu rosomáků 4,5 až 5,0 na 1 000 km2 v oblasti Kenai Mountains a Turnagain Arm, což je typické i pro další oblasti v jižní části střední Evropy, kde byl prováděn SUPES.
„Pro určité oblasti jsou vhodné různé techniky,“ řekl Golden. „V některých oblastech se prostě hledá obsazenost – máme vůbec rosomáky?“
Výzkumníci upozornili na dvě další metody používané ke studiu rosomáků. Vlasové nástrahy nenápadně zachytí chomáč srsti procházejícího zvířete a DNA ve folikulech umožňuje biologům identifikovat jednotlivá zvířata, jejich pohlaví a příbuznost a více vzorků v průběhu času může poskytnout odhad populace (mark-recapture). Fotografická identifikace využívá dálkově ovládané, pohybem spouštěné stopovací kamery k fotografování zvířat ve specifických pózách, které odhalí charakteristické znaky, podle nichž lze jedince identifikovat – podobně jako se znaky ocasních krovek používají k identifikaci keporkaků.
Lovení rosomáků: pasti a šipky
Výzkumníci od září 2007 do března 2014 odchytili 18 různých rosomáků. Včetně opětovných odchytů byla zvířata 14krát chycena do živých pastí a 10krát do vrtulníku. Mezi 18 odchycenými rosomáky bylo pět mladých (1-2 roky starých) samic, pět dospělých samic, čtyři mladí samci a čtyři dospělí samci. Rosomáci byli odchyceni v pohoří Chugach východně od Anchorage (ve státním parku), na společné základně Elmendorf-Richardson (JBER) a jižně od Anchorage v pohoří Kenai. Odchytové práce probíhaly ve spolupráci se státním parkem Chugach, oddělením přírodních zdrojů JBER a národním lesem Chugach.
Tři rosomáci údaje neposkytli – obojky jim hned sklouzly nebo z jiných důvodů nebyli výzkumníci schopni signály zachytit. Veškeré telemetrické práce byly prováděny koncem zimy a začátkem jara, aby bylo možné lépe pochopit, jak se rosomáci pohybují v období, kdy se provádí SUPES.
Kamery se ukázaly jako cenný nástroj pro odchyt a šipky. V blízkosti živých pastí byly rozmístěny kamery spouštěné pohybem a při vrhání šipek z vrtulníku měli výzkumníci na hlavách videokamery připevněné na helmách, aby se mohli poučit z pokusů o odchyt. To jim pomohlo vyřešit poruchu zařízení v jednom bodě projektu – zpomalili video a sledovali ho snímek po snímku, čímž odhalili problém s konstrukcí šipky, který se jim podařilo odstranit.
Šipkování může být za ideálních podmínek opravdu účinné a Golden uvedl, že jednoho dne chytili čtyři rosomáky. To bylo výjimečné, některé dny našli rosomáky, které se jim nepodařilo chytit. Letadla vyhledávala potulující se rosomáky a pak zavolala odchytový tým.
„Rosomáci nejsou nikdy příliš hojní, i když jsou pro daný druh hojní,“ řekl Golden. „Potřebujete dobré podmínky, abyste je mohli sledovat, měli jsme dvě letadla s pevným křídlem, která jen hledala zvířata, někdy celé hodiny, a pak jsme seděli na hřebeni s vrtulníkem a čekali. Pak dostaneme výzvu a vyrazíme za nimi.“
Sledovat pohybující se zvíře z pohybujícího se vrtulníku je zjevně náročné. Harrington uvedl, že hornatý terén a relativně malá velikost cíle k obtížnosti přispívají. Jedna věc podle něj hrála v jejich prospěch, rosomáci mají při pronásledování tendenci běžet do kopce. V hlubokém sněhu to skutečně omezovalo jejich rychlost.
„Na tvrdém uježděném sněhu jsme nemohli uvěřit, jak rychle dokáží běžet,“ řekl.
Pronásledování bylo omezeno na 10 minut. „Někdy jsme si museli říct: ‚Tohohle chlapa nedostaneme‘.“
Po chycení byli rosomáci rychle zpracováváni. Po celou dobu zpracování biologové monitorovali teplotu, srdeční tep a dýchání rosomáků a v případě potřeby byli připraveni poskytnout jim doplňkový kyslík. Odebrali vzorky tkáně (na DNA), srsti a krve, zvířata zvážili a změřili, odhadli jejich věk a označili je ušní značkou a vybavili obojkem GPS/VHF.
Obojek byl naprogramován tak, aby zaznamenával polohu GPS ve 20minutových intervalech a byl schopen udržet tuto rychlost sběru dat po dobu asi 3 měsíců a poté pokračovat ve vysílání VKV signálu ještě asi 100 dní před selháním baterie. Obojky rovněž ukládaly údaje o nadmořské výšce a teplotě vzduchu. Byly použity dva typy obojků GPS; oba ukládaly tisíce bodů údajů o poloze na palubě a umožňovaly dálkové stahování údajů z obojku ze země nebo ze vzduchu. Jeden model bylo možné na dálku vypustit k vysazení, druhý nikoliv a vyžadoval opětovné zachycení k získání obojků.
Golden a Harrington úspěšně chytali do živých pastí na JBER během prvních dvou nebo tří let, kdy na místa odchytu přicházela stále nová zvířata. Výzkumníci využili zimní lovecké sezóny losů na společné základně – rosomáky lákala místa zabití a zapracovali lovecké oblasti do svých potravních okruhů. Během zimy 2012-13 však bylo velmi obtížné rosomáky do pastí přilákat, což přičítali především nedostatku nových rosomáků, kteří by oblast navštěvovali. Ze záběrů pořízených dálkovými kamerami se zdálo, že zvířata jsou příliš ostražitá na to, aby se nechala chytit.
„Pamatují si, kde našli potravu, ale na pasti si velmi rychle zvykli,“ řekl Harrington. „V první řadě je těžké je chytit do živých pastí, a pak už je to opravdu těžké. Jednou je můžete oklamat, ale jak je potom oklamat znovu? Zkoušeli jsme různé druhy návnad – kuřata zabalená ve slanině a velké balíčky hovězího tuku.“
Široký výběh
Odhady domovského okrsku rosomáků v jižní části centrální Aljašky ukazují, že samice využívají asi 300 až 600 km2 (115-230 km2) a samci asi 700 až 1000 km2 (270 až 380 km2).
Samci a samice se intenzivně pohybovali po celém území svého domovského využití. Obě pohlaví se příležitostně vydávala na průzkumné cesty a poté se vracela do svých primárních oblastí. Pohled na pohyb pěti rosomáků v průběhu jednoho roku (dvou samic a tří samců) ukázal velké rozdíly v ujetých vzdálenostech, v některých dnech urazili velký kus cesty, v jiných ne. Průměrná denní vzdálenost u samic činila asi 12 kilometrů, u samců se pohybovala mezi osmi a 21 kilometry.
„Jeden samec měl dvakrát větší plochu než ostatní rosomáci,“ řekl Golden. „Je možné, že tato oblast přišla o samce a toto zvíře prostě převzalo celou oblast, alespoň na krátkou dobu, kdy byl obojek aktivní.“
Protože se studie zaměřila na pohyb na konci zimy a na jaře, nesledovali vědci rosomáky celoročně. Daleko se pohybující samec však poskytl některé údaje koncem jara – kdy svůj areál ještě více rozšířil.
„V létě v období rozmnožování tráví hodně času testováním hranic a snahou setkat se se samicemi,“ řekl.“
Důležitým obdobím v životě rosomáka a dobou významného pohybu je, když mladý dospělý jedinec vyrazí na cestu, aby si vytvořil vlastní domovský okrsek. Rosomáci se rodí v únoru nebo březnu, jsou to dvě až čtyři mláďata, která se obvykle do podzimu zmenší z úmrtnosti na jedno nebo dvě.
„Úmrtnost mláďat je dost vysoká,“ řekl Golden. „Zjišťujeme, že samice obvykle nemají mláďata dříve než ve třech letech, a pak mají obvykle mláďata zhruba každý druhý rok.“
Mláďata jsou v říjnu nebo listopadu v podstatě dospělá a začínají se stěhovat. Pro mladého rosomáka může být těžké najít neobsazené a vhodné teritorium. „Dcera může zůstat s mámou několik let a zdědit její území,“ řekl Golden. „Mláďata se mohou snažit zůstat relativně blízko svého rodného území a sourozenci mohou být vůči sobě tolerantnější.“
Je však známo, že se rosomáci rozptýlí až na vzdálenost 235 mil. Rozptyl je důležitý, tak mohou divoké oblasti, které „produkují“ rosomáky, zásobovat potenciální domovské okrsky jinde, dobrá stanoviště, kde mohli být rosomáci uloveni.
Tato rovnováha je modelem pro udržitelný výnos – dostatek útočišť před lidskou činností, dobré prostředí pro rosomáky, kteří produkují mláďata, která emigrují ven.
Lovci a trapeři na Aljašce ročně uloví asi 550 rosomáků. Vzhledem k tomu, že reprodukční potenciál rosomáků a jejich přežívání je nízké, je důležité pochopit, kde a kdy jsou zvířata lovena, aby se zajistilo, že populace není nadměrně vybíjena. Rosomáci se rozptylují v závislosti na dostupnosti potravy a zdrojů prostředí a zvířata rozptýlená z oblastí, kde nejsou lovena, doplňují populaci v oblastech, kde jsou lovena a chytána do pastí.
K dispozici je galerie fotografií rosomáků ze stopařské kamery a krátké video zachycující rosomáka, který napadl hnízdo břehulí hnízdících na zemi a sežral vejce.
Riley Woodfordová je redaktorkou časopisu Alaska Fish and Wildlife News.