Východiska: Na základě retrospektivního průzkumu provedeného tímto pracovištěm bylo navrženo, aby pacientům s akutním ventilačním selháním byla podávána dostatečná řízená kyslíková léčba ke zvýšení arteriální tenze kyslíku (PaO2) nad 6,6 kPa s přidáním respiračního stimulátoru, pokud koncentrace vodíkových iontů () stoupne nad 55 nmol/l, a asistovaná ventilace, pokud pacient i přes tato opatření zůstává acidotický. Cílem této studie bylo ověřit prognostické faktory, které rozhodují o přežití při akutním ventilačním selhání, a určit výsledek při zavedení našich pokynů.
Metody: Prospektivně bylo studováno sto třicet devět epizod akutního hyperkapnického (typ II) respiračního selhání u 95 pacientů přijatých s akutní exacerbací chronické obstrukční plicní nemoci. Pacienti museli mít PaO2 pod 6,6 kPa a arteriální tenzi oxidu uhličitého (PaCO2) nad 6,6 kPa při dýchání vzduchu.
Výsledky: Úmrtnost spojená s epizodami akutního ventilačního selhání byla 12 %. Pacienti, kteří zemřeli, byli spíše starší a při přijetí byli výrazně více acidotičtí, hypotenzní a uremičtí než ti, kteří přežili, ale měli podobný stupeň hypoxémie a hyperkapnie. K úmrtí došlo v 10 z 39 případů, kdy arteriální hladina stoupla na 55 nmol/l nebo více, ve srovnání se sedmi ze 100 případů, kdy zůstala pod 55 nmol/l. Respirační stimulant doxapram byl použit ve 37 epizodách a byl spojen se snížením pod 55 nmol/l během 24 hodin ve 23 epizodách. Asistovaná ventilace byla použita pouze ve čtyřech případech.
Závěr: Arteriální je důležitým prognostickým faktorem pro přežití. Většinu pacientů léčených podle výše uvedených doporučení lze úspěšně zvládnout bez asistované ventilace.