Tracking Down je seriál Stereogumu, ve kterém si povídáme s umělci, kteří se na chvíli ocitli mimo pozornost.
Ze všech kapel, které se vyrojily na rockové scéně Bay Area 90. let, patří k těm nejtrvalejším dospělí alternativní trubadúři Counting Crows. Přibližně v době, kdy Green Day otřásali zdmi punkového inkubátoru 924 Gilman v Berkley, Adam Duritz a kytarista Counting Crows David Bryson na druhé straně zálivu vykopávali – přesněji řečeno potloukali se – po sanfranciských kavárnách a hráli to, co se nakonec stalo velkolepou sérií naštvaných folk-popových kousků: „S rostoucí popularitou se Counting Crows dočkali všech úspěchů, které si dopřávají rádioví králové jejich formátu – miliony prodaných alb, speciál VH1 Behind The Music, účast v pořadu Saturday Night Live, umístění přelomových písní jako nezvykle optimistická (alespoň pro Crows) „Accidentally In Love“ ze Shreka 2 v roce 2004. Po celou dobu se Duritz vyrovnával s osobními démony, z nichž některé sdílel ve svých písních a některé držel léta pod pokličkou – bojoval s úzkostí a duševní nemocí.
Dnes, po sedmi albech a dvou a půl desetiletích, se Duritz v současnosti potlouká po New Yorku, kde podle svých slov žije už patnáct let. On i zbytek Crows také stále vydávají hudbu, přičemž jejich nejnovějším LP je Somewhere Over Wonderland z roku 2014. Pravidelně také nahrává podcast s novinářem Jamesem Campionem nazvaný Underwater Sunshine (pojmenovaný podle alba coververzí kapely z roku 2013), který je podle jeho slov dost volný – někdy se baví výhradně o hudbě, jindy celé hodiny šprtají nad filmy od Marvelu.
V současné době však Counting Crows vyrážejí s pochodní generace X Live na výroční turné „25 Years And Counting“, které začíná dnes večer v Boise a oslavuje čtvrtstoletí od vydání průlomového debutu kapely August And Everything After. Než se vydá na cestu, mluvili jsme s Duritzem a zavzpomínali na některé z největších hitů Counting Crows, na zhýralost – a dokonce sexuální napadení -, které zažil na Woodstocku ’99, a na to, proč je příliš sobecký na to, aby hrál „Mr. Jones“ na každém koncertě.
STEREOGUM: Jak jste začínal ve světě podcastů?
DURITZ: No, James Campion se mnou v průběhu let udělal spoustu podrobných rozhovorů. A v určitém okamžiku, před lety, mi řekl: „Mám mnohem víc materiálu, než bych kdy mohl použít v těchto článcích. Měli bychom někdy napsat knihu.“ A v jednu chvíli jsem mu prostě zavolal a řekl: „Víš, myslím, že je to dobrý nápad. Pojďme to zkusit.“
Takže asi od roku a půl jezdil na hudební festival v New Yorku, Austinu a Nashvillu, který jsme pořádali. Strávil s námi asi tři dny, když jsme to dělali. Potom jsme se scházeli jednou týdně, povídali jsme si čtyři nebo pět hodin, nahrávali jsme to a takhle jsme to dělali asi rok.
Zavolal jsem mu a řekl: „Hele, tyhle naše rozhovory jsou fakt super, ale je toho mnohem víc, než kdy použijeme v nějaké knize. Měli bychom udělat podcast a do knihy to vůbec nezasahuje. Stejně tu knihu uděláme. Ale myslím, že by to lidi bavilo. Myslím, že mě to baví. Jen tak sedím a povídám si o životě, hudbě a tak. Myslím, že by to byl skvělý podcast.“
Tak jsme začali dělat , a bylo to fakt super. Někdy je to prostě úplně volné. Jindy tak nějak přicházíme s tématy nebo nápady, nebo jeden z nás přijde s nápadem. Jednou jsme udělali čtyřtýdenní sérii o punkové hudbě. Jindy jsem třeba zrovna viděl Avengers: Infinity War a druhý den jsme dělali podcast. Tenhle vyšel teprve před pár týdny. Myslím, že ty, které vydáme příští týden, jsou ty, které jsme dělali o doprovodných vokálech. Tak nějak to jde tam a zpátky. Někdy jsou naplánované, někdy ne.“
STEREOGUM: Byl bych nedbalý, kdybych nepogratuloval k 25 letům Counting Crows! Co je na tom čísle nejsurreálnější?
DURITZ: No, je to zvláštní, protože na jednu stranu to člověk pořád plánuje. Když si to představíš, tak si nepředstavuješ, že máš jeden menší hit… Představuješ si, že tím strávíš celý život. Ale zároveň, jakmile to uděláte doopravdy, uvědomíte si, že takhle to ve skutečnosti nefunguje u nikoho. Člověk tak nějak čeká, že se to každou chvíli rozpadne.
Vždycky jsme se snažili myslet na dlouhodobé cíle, na rozdíl od krátkodobého zisku. Ale to, že to pořád funguje… V téhle kapele jsem strávil půlku života. Je to trochu šílené a vidíš, jak kapely tvých kamarádů vznikají a zanikají a kapely vydrží pět minut. Čím déle to trvá, tím víc si uvědomuješ, jak je to vzácné.
STEREOGUM: Je to jako každý jiný vztah, kde je cílem společný růst, a někteří lidé jsou k tomu lépe uzpůsobeni než jiní. Co myslíš, že je na Counting Crows to, co je udržuje v pohybu vpřed?“
DURITZ: Myslím, že v tom máš asi pravdu. Jedním z důvodů, proč je to tak těžké, je, že většina lidí nemá vztahy se sedmi lidmi najednou. Ale myslím, že je také důležité si na začátku ujasnit, co je pro tebe opravdu důležité. Budou se objevovat různé věci, jako třeba peníze, které budou součástí toho všeho. Přijdou na řadu peníze, moc a sláva. To všechno jsou věci, které budou součástí mixu, a každý je bude chtít a každý je dostane v jiném množství, a co je pro tebe důležité?“
Myslím, že jsme opravdu brzy přišli na to – nebo alespoň já -, že mě baví být v kapele, a to bylo to, co mi přinášelo největší radost a největší uspokojení, že to byl tak trochu život, který jsem chtěl. A s tímhle vědomím se ostatní věci stávají méně důležitými. Pro mě byla vždycky nejdůležitější kapela. Chtěl jsem s touhle kapelou zůstat.
STEREOGUM: Jaký je váš vztah k nejuznávanějším písním Counting Crows – „Mr. Jones“ je toho nejzřetelnějším příkladem? Hrajete ji na většině svých koncertů?“
DURITZ: Ne, na to jsem příliš velký sobec. Myslím, že jsem si prostě na začátku uvědomil, že existuje možnost, pokud všechno vyjde, že to budeme dělat pořád dokola, roky a roky, večer co večer, a přišlo mi jako chyba dělat něco, co člověk nechce dělat každý večer. Už na začátku jsme se rozhodli, že když bude večer, kdy něco nechceme hrát, tak to hrát nebudeme. Tím pádem nás to vždycky baví. Musíte si uvědomit, že děláme desky, celé desky, a všechny písničky jsou pro mě opravdu důležité. Nemá smysl, aby jedna z nich byla hit a druhá ne, protože to nikdy nevíš. Často si nahrávací společnost vybere jen jednu písničku a tu chce hodně pouštět do rádií. Ale ta pro mě nemá nutně větší hodnotu než ostatní písničky.
Mám rád „Pana Jonese“. Myslím, že je to skvělá písnička. Ale není to nic, co by mi připadalo výjimečnější než cokoli jiného. Nebyla to ani ničí první volba na singl. Vydavatelství chtělo „Murder Of One“, ale chtěli ji upravit a já jim to nedovolil, takže jsme ji nevydali. Ani jsme si nemysleli, že by „Mr. Jones“ byl hit. Jen jsme si mysleli, že je to dobrá instruktážní skladba. Všichni jsme si mysleli, že hitem je „Rain King“.
Pravdu řečeno, ve skutečnosti to ani nebyl „Mr. Jones“, co kapelu zlomilo. To si jen všichni pamatují, protože „Mr. Jones“ už byl nějakou dobu v rádiích a my jsme nebyli ani v první dvoustovce. Nikdo si nekupoval desky, nikdo nechodil na naše koncerty. Předskakovali jsme dobrým kapelám, ale „Round Here“ jsme hráli v Saturday Night Live. To kapelu vyneslo nahoru. Pak jsme „Round Here“ hráli znovu u Lettermana. Tyhle věci kapelu dostaly nahoru. Prostě jakmile jsme byli velcí, později v průběhu let se „Mr. Jones“ snáze hrála ve vašich rádiích a já si prostě myslím, že si ji lidé pamatují.
STEREOGUM: Měli jste také několik docela kultovních umístění ve filmových soundtracích. Vím, že pro mě je písnička „Colorblind“ neodmyslitelně spojená s Cruel Intentions. Vzpomínáte si, jak se ta píseň dostala do filmu?
DURITZ: Konkrétně u téhle písně za mnou myslím přišel Roger Kumble a zeptal se mě, jestli bych se nepřišel podívat na film a že potřebují písničku pro jednu scénu. Přiměl jsem je, aby mi ten film ukázali, a říkal jsem si: „To je divný. Včera večer jsem napsal písničku, o které si myslím, že je pro tenhle film perfektní“.
Byli jsme uprostřed natáčení This Desert Life. Takže jsme v té době byli ve studiu a doma po práci jsem napsal písničku „Colorblind“. Ještě jsme ji ani nenahráli. Ani nevím, jestli jsem ji ještě hrál pro kapelu. Ale druhý den nebo den poté jsem šel na ten film. Bylo to doslova během několika hodin po dokončení písničky, protože jsem neměl ani demo nahrávku.
Šel jsem do obývacího pokoje domu, kde jsme nahrávali, a nahrál jsem ji doslova na jeden rychlý záběr. , kazetu jsem měl v boomboxu, a když začala scéna, zmáčkl jsem „play“ a říkal jsem si: „No jo, tohle je perfektní.“ A pak jsem si říkal: „No jo, tohle je perfektní.“ Dokonce i to, jak se natahuje a dotýká se její nahé nohy, když zazní věta o kůži. Zavolal jsem jim zpátky a říkám: „Jo, mám pro vás tu písničku. Jen se na to přijďte podívat.“
STEREOGUM: Co se týče dobově specifických písní, vzpomínám si, že o pár let později byla vaše coververze „Big Yellow Taxi“ s Vanessou Carlton všude v rádiích – prakticky v souvislosti s jejím vzestupem „A Thousand Miles“. Ale ta verze, která se dostala do rádií, to byl remix, že?“
DURITZ: Jo, dělali jsme béčka k albu Hard Candy a mě to napadlo. Nahráli jsme akustickou hiphopovou verzi „Big Yellow Taxi“. Ne tu, kterou jste slyšeli, ale jinou. Byli jsme to jen my, bicí, basa a akustické kytary. Je to kontrabas, akustická kytara a bicí. A bylo to fakt super a všem se to moc líbilo, a já jsem měl zájem udělat nějaký remixy, protože si myslím, že hlavně proto, že nikdo nečekal, že budeme dělat remixy.
Takže jsme udělali remix „Big Yellow Taxi“, který udělal Ron Fair, a dopadlo to tak dobře, že jsme se rozhodli ho schovat na konec desky. Nejdřív to vlastně neměl být singl. Měla to být skrytá skladba.
Bylo opravdu pozdě, když jsme ji dokončili. Proto na ní v první verzi nebyly Vanessiny vokály. Museli jsme odjet do Evropy, abychom zahájili turné k té desce, a já jsem nechtěl být u toho, když někdo zpívá. Vanessa právě dokončila album s Ronem. Myslím, že její první album ještě ani nevyšlo, ale už jsem ho slyšel, protože Ron, který míchal Hard Candy, míchal i její album, její první album. A byli tam těsně před námi.
Takže Vanessa to dělala, když jsem byl pryč. Poslali mi to a já jsem jim to pomohl sestříhat, zatímco jsem byl na cestách. Ale myslím, že jsem ji znal. Myslím, že jsem se s ní už setkal. Rozhodně jsem nebyl u toho, když to zpívala. Ale byl to dobrý nápad, protože byla dost uvolněná na to, aby se tak trochu odvázala, a to bylo dobré.
STEREOGUM: Když už jsme u konce devadesátých a začátku devadesátých let, vystupovali jste také na Woodstocku ’99 – na nechvalně proslulém Woodstocku ’99. Jaké to bylo? Máte na ten zážitek nějaké bláznivé vzpomínky?“
DURITZ: Jo. Jo, byli jsme tam hodně často. Za vodu vybírali asi deset dolarů. Bylo tam asi 110 stupňů. Vybírají tolik peněz za vodu a lidi jsou dehydrovaní a vyšťavení a neopravili porty. Nevyprázdnili je pořádně, takže byly všechny přeplněné, hned první den. Koncem prvního dne tam bylo obrovské jezero sraček a chcanek.
Chci říct, že když jdete od pódia, vypadá to tam jako na třídírně. Během našich setů jsem viděl nějakou ženu – ne, omlouvám se – bylo to během setů Sheryl. Sheryl hrála těsně před námi, Sheryl Crow. Ta holka byla na ramenou nějakýho chlapa a parta dalších chlapů jí prostě strhla tričko a sundala ji z ramen toho chlapa, a mezitím byl mosh pit tak šíleně bouřlivej, že tam prostě lidi chodili přes plot a odnášeli je, nekonečná fronta lidí, nekonečná fronta nosítek. Vypadalo to strašně. Přišlo mi to celé takové cynické, jak to bylo poskládané. Dostávali lidi do situací, které pro ně byly špatné. Pak to svedli na kapely, ale oni to takhle připravili. Sváděli to na kapely, které v noci hrály intenzivní sety, jako aggro sety.
STEREOGUM: Ježíši.
DURITZ: Bylo to tak hloupé, protože my jsme chtěli hrát set při západu slunce nebo těsně po západu slunce a oni řekli: ‚Ne – ano, jste větší než tahle kapela, ale my chceme, aby všechny kapely v noci byly opravdu intenzivní, aggro kapely, aby každý den budovaly to crescendo. Takže dobře, to je v pořádku. Ale když to takhle děláte a pak to svádíte na kapely, tak po dni stráveném na slunci, dehydrataci a opilosti jsou všichni v noci opravdu intenzivní. No a ty jsi ty kapely udělal v tomhle pořadí. Prostě mi to přišlo hrozný, a pak to svádět na kapely, jak to udělali. Opravdu se to snažili svést na Limp Bizkit. Limp Bizkit prostě hrajou svoje písničky. Prostě jen dělají svou věc. Nedělají nic jiného než jakýkoli jiný set Limp Bizkit.
Všechno na tom bylo tak špatně nastavené. My jsme se při hraní bavili, ale vím, že Sheryl ne. Bylo to dost špatné. Lidi po ní házeli věci, lahve. Ale doslova tam bylo jezero chcanek a sraček. Nikdy ho neuklidili. Co sis myslel, že se stane, když celému publiku rozdáš věci, které se mají zapálit?
STEREOGUM: Zní to jako předzvěst festivalu Fyre. Představte si, že by tehdy existovaly sociální sítě?“
DURITZ: Myslím, že jim to prošlo, protože jedinými lidmi v té době byli promotéři. Prošlo jim to, protože jediní lidé, kteří o tom mohli mluvit s tiskem, byli oni. Oni kapely nemohly jít na sociální sítě a říct – no, myslím, že tam tak trochu byly. Existoval AOL, ale sociálních médií moc nebylo. To bylo ještě před Facebookem.
STEREOGUM: Když už mluvíme o diskuzích na sociálních sítích – v poslední době jsem viděl hodně reakcí na smrt Anthonyho Bourdaina a Kate Spadeové, zejména s výzvami, aby se lidé postižení depresemi a sebevražednými myšlenkami ozvali. Zároveň se ale objevují reakce, které poukazují na to, jak je obtížné – finančně, emocionálně, společensky – reálně vyhledat podstatnou pomoc. Jak moc si myslíte, že tyto dva pohledy obstojí?
DURITZ: Vůbec jsem tu diskusi neviděl. Ale myslím si, že když se člověk potýká s duševní nemocí, je strašně těžké se v tom vyznat. Protože to nemusí být nutně něco vyléčitelného; může to působit jako velmi pomalá zkáza, a proto si myslím, že to v lidech vyvolává sebevražedné sklony.
Pocit, že to bude jen horší a horší, někdy v člověku opravdu může vyvolat pocit beznaděje, a společnost takové věci nemá moc dobře zvládnuté. A taky proto, že to má pořád nádech zla nebo toho, že „to dělají špatní lidé“. Stejně jako mluvíme o tom, že s tím soucítíme, tak si z toho taky rádi děláme legraci, protože to může lidi donutit chovat se nevyzpytatelně, a zvlášť díky sociálním sítím o tom psát a dělat si z toho legraci, a to může být hrozný pocit.
Pro mě, léta jsem si prošel prvními … podívejme se, asi 15 lety naší kariéry, aniž bych o tom někomu veřejně řekl slovo. Protože jsem měl pocit, že to se mnou klouže z kopce, a nechtěl jsem mluvit o věcech, kvůli kterým by se na mě všichni dívali, zatímco mně by bylo čím dál hůř.
A v určitém okamžiku jsem měl pocit, že jsem to zvládl, protože s duševní nemocí je to tak, že je rozdíl mezi tím, když je člověk skutečně odsouzený k zániku, a tím, když je to někdo, kdo jen reaguje na pocit odsouzení, protože to, že to nezmizelo a možná to nezmizí nikdy … no, ono to asi nikdy nezmizí. Vím, jak se s tím vypořádat. Ale není to totéž jako to, že mě to skutečně zabíjí, a v určitém okamžiku jsem si uvědomil, že mě to nezabíjí, jen se s tím velmi těžko žije. Ale když jsem si to uvědomil, cítil jsem, že o tom můžu mluvit.
STEREOGUM: Správně.
DURITZ: Je to také zvláštní, protože to není jako když dostanete angínu, kdy vám doktor dá antibiotika. Když si zlomíte nohu, dají vám ji do pořádku a zafixují vám ji. Mezi vás a duševní nemoc se nikdo nedostane. I veškerá léčba je lékařská. Léky jsou většinou léky na něco jiného, co mělo vedlejší účinek, který souvisel s duševní nemocí, ale většinou mají také milion vedlejších účinků, takže je to velmi nepříjemné.
Pro mě je to bližší postižení než cokoli jiného. Je to spíš jako přijít o nohu nebo oslepnout, protože tyhle věci jsou trvalé a člověk se s nimi musí naučit žít. Jsou hrozné, ale lidé se naučí žít se slepotou. Naučí se žít se ztrátou nohy. A myslím, že v mnoha ohledech o tom takhle nepřemýšlíme, ale duševní onemocnění má možná trochu blíž k postižení, protože je trvalejší než většina věcí, se kterými se v životě setkáváme.