Susan* je dobře oblečená, atraktivní žena kolem padesátky. Má dvě dospělé děti. Jedním z nich je dcera, která se Susan nemluví, a druhým je syn, který žije doma a nikdy si nedokázal udržet stálou práci.
Susan nechápe, proč s ní dcera odmítá mluvit, ale je přesvědčena, že to není proto, že by udělala něco špatného. „Jsem velmi, velmi dobrá matka,“ říká.
Také má pocit, že za synovy potíže nemůže. „Oběma dětem jsme dali všechno, co mohly potřebovat,“ říká. Susan svým způsobem své děti – a svého manžela – miluje. Je však tyrankou, která neustále kritizuje lidi, které má ráda. Je zraňující, panovačná a často slovně urážlivá. A vůbec netuší, že její chování má destruktivní dopad na lidi, které má nejraději.
Susan téměř, ale ne zcela odpovídá profilu šikany ve školním věku, který nabízí můj kolega z PT Frank L. Smoll:
„Šikana je opakované, agresivní chování … které zahrnuje skutečnou nebo vnímanou nerovnováhu moci. Jeho cílem je způsobit druhé osobě fyzickou nebo psychickou újmu. Existují tři hlavní typy šikany. Ve sportu mládeže jsou nejčastějšími formami slovní šikany nadávky, posměšky, hrubost a vyhrožování násilím a/nebo ublížením jinému sportovci. Sociální šikana zahrnuje záměrné vylučování jiného sportovce, pomlouvání, zraňující pomluvy a ztrapňování sportovce před ostatními. Fyzická šikana zahrnuje bití, facky, podrážení nohou, bouchání do hlavy, lámání ručníků, plivání, krádeže a hrubá gesta rukama.“
Jiná kolegyně z PT, Peg Streepová, nám říká, že šikana nemusí být hlasitá a zjevná:
„Některé z nejhorších druhů slovního napadání jsou tiché; ticho v odpovědi na položenou otázku nebo komentář může být také silnější než hlasitá tiráda. Mlčení účinně zesměšňuje a zahanbuje.“
Susan nikdy nebyla fyzickým tyranem, ale využívá své moci, aby dosáhla svého, bez ohledu na to, komu ublíží. Zvláštní věc, která ji odlišuje od výše popsaného typu tyrana, je, že Susan si myslí, že věci, které dělá, dělá z lásky. „Jak jinak se to má dítě naučit?“ ptá se.
Stejně jako mnoho jiných tyranů i Susan odpovídá diagnóze narcistické poruchy osobnosti podle DSM-5. V tomto případě se jedná o narcistickou poruchu osobnosti. Takto ji popisuje fakulta Mayo Clinic:
„Duševní porucha, při níž mají lidé přehnaný pocit vlastní důležitosti, hlubokou potřebu obdivu a nedostatek empatie k ostatním. Za touto maskou ultrasebedůvěry se však skrývá křehké sebevědomí, které je zranitelné sebemenší kritikou.“
Souvislost je asi zřejmá, ale já ji jen vyjádřím slovy: Někdo s přehnaným pocitem důležitosti, hlubokou potřebou obdivu a nedostatkem empatie k druhým, kdo je zároveň zranitelný vůči kritice, se může za vhodných okolností stát tyranem, který se snaží dosáhnout svého agresivním, výhružným a zraňujícím chováním vůči těm, kteří mají menší moc.
ZÁKLADY
- Jak zvládnout šikanu
- Najděte si poradnu na podporu dětí nebo dospívajících
Šikanujícími mohou být ženy stejně jako muži, dívky stejně snadno jako chlapci. Mohou to být rodiče, sourozenci, spolužáci, učitelé, spoluhráči, trenéři, kolegové i šéfové. Víme, že rodiče mohou šikanovat své děti, ale děti mohou šikanovat i rodiče.
Jednou z potíží šikanujících je, že často začínají s větší mocí, protože jsou větší, silnější nebo v pozici autority. Také vysávají moc ze všech kolem sebe, takže se zdá, že jejich síla roste s tím, jak se zmenšuje síla jejich obětí.
V žádném případě však nejsou neporazitelní. Děti se učí, aby se v případě šikany obrátily o pomoc na jiné dospělé. Dospělí se v minulosti při řešení šikany v práci obraceli na nadřízeného nebo zástupce odborů. Na koho se však obrátit, když je tyranem dospělý, který má doma, v pracovním prostředí nebo jinde většinu moci?“
Tyrani mají jen takovou moc, jakou jim dovolíme. Příběh Davida a Goliáše je klasickým příkladem toho, jak slabí porážejí silné, ale vzít jim moc není vždy tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ve své knize David a Goliáš: Malcolm Gladwell nabízí příklady toho, jak se to může stát, v knize Underdogs, Misfits, and the Art of Battling Giants. Ne každému se tato kniha líbí, ale myšlenka, která za ní stojí – že zdánlivá síla tyrana může být také jeho zkázou – stojí za zvážení.
Šikana Základní četba
Následující podněty pocházejí od předních autorit na toto téma:
1. Jak se vypořádat se šikanou? Buďte sebevědomí.
PT bloggerka Amy Cooper Hakimová nám říká: „Šikanující ztrácejí svou moc, pokud se nezaleknete. V hloubi duše pochybují, že si zaslouží váš respekt. Obdivují vás za to, že mluvíte sebevědomě a sebejistě. Takže když vás bombardují, neútočte protiúderem. Naopak, získejte si je svým silným, pevným a zdvořilým vystupováním.“
2. Zůstaňte ve spojení.
PT bloggerka Signe Whitsonová píše: „Šikanující fungují tak, že jejich oběti se cítí osamělé a bezmocné. Děti získávají zpět svou moc, když navazují a udržují kontakty s věrnými kamarády a podporujícími dospělými.“
3. Používejte jednoduchý, neemotivní jazyk.
Whitsonová také píše, že asertivní, ale neemotivní reakce dává šikanujícímu „najevo, že oběť nemá v úmyslu být obětí. Nežádá o odpuštění, ale ani nepředstavuje výzvu“. (Protože výzva dává šikanujícímu pozornost a pocit moci, o který usiluje.)
4. Stanovte hranice.
Chrissy Scivicqueová píše: „Trik spočívá v tom, abyste zůstali zdvořilí a profesionální a zároveň pevně stanovili své hranice. Nedovolte, aby se vám tyran dostal pod kůži – o to mu jde. Natrénujte si reakci, abyste byli připraveni, až se příště něco stane, a mohli reagovat pohotově bez emocí. Udržujte ji jednoduchou a přímočarou, například: „Myslím, že váš tón není vhodný.“
5. Jednejte rychle a důsledně.
Whitson nám dále říká: „Čím déle má tyran nad obětí moc, tím je jeho vliv silnější. Šikana často začíná relativně mírnou formou – nadávkami, škádlením nebo drobnou fyzickou agresí. Poté, co si šikanující vyzkouší, že se oběť nehodlá svěřit dospělému a postavit se za svá práva, agrese se zhoršuje.“
6. Kuj železo, dokud je studené.
Někdy stačí se šikanou jen chvíli počkat. Místo výměny nepřátelských názorů raději ustupte, abyste nereagovali v zápalu boje a setkali se s ním na jeho úrovni. Chladné hlavy nacházejí řešení snadněji než horké. Kromě toho, když ustoupíte, mohou udělat špinavou práci za vás. Rikki Rogers píše, že v případě tyrana využívajícího sociální sítě k negativním účelům: „Nikdy nezasahujte do nepřítele, když je v procesu ničení sebe sama. To je přesně to, co váš tyran dělá: označuje se velkou červenou vlajkou. Žijeme sice ve světě plně zaplaveném sociálními médii, ale všechny skutečně profesionální organizace (a lidé) chápou, že to není zralý způsob jednání na pracovišti. Takže to prostě ignorujte. Pokud v tom vaše šikanující osoba bude pokračovat, nebudete si s ní dělat starosti dlouho.“
Co tedy můžete udělat s tyranem ve svém životě?
Každý z těchto návrhů u vás nemusí fungovat, ale neztrácejte naději, pokud něco zkusíte a nic se hned nestane. Musíš v tom pokračovat a zůstat důsledný. Můžete také zkusit zkombinovat několik návrhů. Tak to udělala Susanina rodina. Její dcera zavolala tátovi a bratrovi a požádala je, zda by se mohli sejít a promluvit si. Dalo to práci, ale oba nakonec souhlasili. Požádala, zda by se mohli na Susan obrátit s velmi konkrétní žádostí. „Bude to fungovat jen tehdy, když budeme všichni stát při sobě a když budeme pevní,“ řekla. „Taky k tomu budeme muset zůstat naprosto klidní a budeme muset počítat s tím, že několik prvních pokusů bude neúspěšných. Ale možná bychom se potom mohly sejít, abychom si promluvily a postaraly se o sebe?“
Její otec se obával, že se proti Susan spolčily, ale jeho dcera řekla: „Nechci strávit zbytek života tím, že nebudu mluvit s mámou. Ale sama se s ní nedokážu znovu spojit.“
Jediná věc, na kterou se rozhodli zaměřit? Aby jim Susan nenadávala sprostě, když s nimi mluví. „Je to zraňující a ponižující,“ řekla dcera, když konečně uspořádali rodinné setkání. „Jo,“ řekl její bratr. „Nevím, jestli si opravdu myslíš, že jsem hloupý idiot, ale vypadá to, že ano. Takže se tak chovám.“
Susan byla během prvního setkání naštvaná, uražená a nevlídná. Na všechny chrlila urážky a po skončení schůzky jim psala ošklivé e-maily. Oni však vytrvali a po několika pokusech nakonec souhlasila s jediným požadavkem. „Nechci nikomu ublížit,“ řekla plačtivě. „Ale potřebuju, abyste mi to připomněli. Můžete to udělat hezky?“
Susan po tomto jediném „zásahu“ nepřestala být tyrankou, ale sebevědomí členů její rodiny díky tomu vzkvétalo. Její dcera se začala více stýkat s rodinou a získala určitou podporu od dalších širších rodinných vazeb. S podobnou podporou začal její syn docházet na terapii a nakonec se vrátil do práce. A její manžel zjistil, že i on je schopen mít se Susan lepší vztah, když odmítl přijmout její protivnost jako nevyhnutelnou a nezměnitelnou.
* Všechny identifikační údaje včetně jmen byly z důvodu ochrany soukromí změněny.