. Jak mnozí z vás možná vědí, Žalm 51 napsal David v reakci na své nechvalně proslulé hříchy, kterých se dopustil, když usedl na izraelský trůn a zatoužil po Batšebě, manželce jednoho ze svých mocných mužů. Příběh začíná několika zdánlivě nevinnými událostmi, které možná nebyly hříchem, ale pravděpodobně se neměly stát. David zůstane doma z války, když měl být venku se svým vojskem, pak se v noci prochází po střeše (což jistě dělal už dříve a věděl, co je kolem) a „náhodou“ uvidí koupající se Batšebu. Batšeba byla krásná žena a v Davidových očích se mu líbila, a tak se začaly roztáčet intriky a lži. Nejprve se vyptává, kdo to je, a je mu přinesena zpráva, že je to žena Batšeby, manželka Urijáše Chetejského, muže, který stál po boku krále Davida v jeho nejtěžších dobách (určitě to bylo opravdové překvapení, když zjistil, kdo to je…). Nakonec se David vyspí s Batšebou, zatímco je Urijáš ve válce, ona otěhotní, David se to snaží zakrýt, když přivede Urijáše zpět a opije ho, aby se šel vyspat s jeho ženou, a když to všechno selže, nechá Urijáše postavit do první linie nejžhavější bitvy, aby mohl být zabit. Zní to jako příběh přímo z hollywoodského dramatu, že?“
Nakonec všechny hříchy Davida dostihnou, jak se dalo očekávat. Bůh posílá proroka Nátana, aby Davida pokáral za jeho hřích, ale David ani po podobenství nechápe, čeho se dopustil. Nátan tedy musí být neomalený a přímo Davidovi říct, že příběh se týká jeho osoby a že Bůh s ním není spokojen. V tuto chvíli si nejsem jistý, co Nátan cítil, ale na jeho místě bych se asi vyděsil. Ke králi se jen tak nepřistupuje a nemluví svobodně. O kolik víc problémů bys měl, kdybys šel za králem jen proto, abys ho pokáral? David však byl skutečně mužem podle Božího srdce, a jakmile uslyší Nátanova slova „Ty jsi ten muž!“, činí pokání a Bůh z něj hřích sejme. David však bude navždy žít s následky svého hříchu, protože meč z jeho domu nikdy neodejde.
Než se do toho ponoříte, doporučuji vám, abyste si přečetli Žalm 51 a sami prožili pokání a zármutek, který David prožívá nad svým hříchem. Myslím, že z Davidova příkladu a z toho, jak tuto situaci řešil David i Bůh, se můžeme mnohému naučit. Proberu pět klíčových bodů, které bychom podle mého názoru měli z tohoto žalmu pochopit, ale vím, že to nejsou jediná ponaučení, která jsou v něm obsažena. Modlím se, abychom o těchto slovech všichni rozjímali.
1. Člověk podle Božího srdce bude činit pokání.
„Smiluj se nade mnou, Bože,
podle své vytrvalé lásky,
podle svého hojného milosrdenství
vymaž má přestoupení.
Smyj mě důkladně z mé nepravosti,
a očisti mě od mého hříchu!
Neboť znám svá přestoupení,
a můj hřích je stále přede mnou.“
(Žalm 51,1-3)
Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů tohoto příběhu je pro mě Davidovo okamžité uznání svého hříchu a způsob, jakým se pokořuje před Bohem. Poté, co Nátan vysloví dlouhé pokárání od Hospodina, pokárání, po jehož vyslechnutí by většina z nás přešla do obranného módu, David prostě řekne toto:
„David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ Nátan mu odpověděl: „Já jsem zhřešil proti Hospodinu. Nátan Davidovi odpověděl: „I tvůj hřích Hospodin zahladil, nezemřeš.“
(II Samuelova 12,13)
Několikrát je David v Písmu nazýván mužem podle Božího srdce. Domnívám se, že to je jeden z hlavních důvodů, proč byl takto nazván. Být mužem podle Božího srdce neznamenalo, že David nikdy nezhřeší, nebo že když zhřeší, budou to jen „malé hříchy“. Naopak, když David něco udělal, zdálo se, že si jde pro zlato. Rozdíl mezi Davidem a mnoha jinými lidmi, kteří se ocitli v podobné situaci, je však v Davidově pokoře, když si uvědomil, co udělal. Nesnažil se obhajovat. Nevymlouval se. Jednoduše řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu“. Pak vyšel ven a napsal tento citově rozervaný žalm, v němž vyjádřil svůj zbožný zármutek a pokání a vzýval Hospodina, svého Boha, o němž věděl, že mu může důvěřovat.
Už v úvodu žalmu vidíme pravého Davidova ducha. „Vždyť znám svá provinění a můj hřích je stále přede mnou“. Co kdybychom takový postoj měli všichni? Co kdybychom místo skrývání, zakrývání nebo ospravedlňování všichni vyšli ven a otevřeně přiznali svůj hřích, s čím bojujeme a na čem potřebujeme pomoci pracovat? Vím, že to nemusí být ten nejlepší scénář pro každý hřích (i když Bůh neměl problém vyložit Davidovy „choulostivé“ hříchy před každým, kdo byl v dosahu Nátanova sluchu), ale věřím, že potřebujeme být otevřenější ohledně svých hříchů alespoň s částí křesťanů, kteří jsou ochotni nám s nimi pomoci. David se zpočátku snažil svůj hřích skrývat, ale když vyšel najevo, vyšel najevo. A tehdy začalo uzdravení.
„Proto si navzájem vyznávejte své hříchy a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Modlitba spravedlivého člověka má velkou moc, protože působí.“
(Jakub 5,16)
2. Boží pevná láska a spravedlnost stojí navěky.
„Očisti mě yzopem a budu čistý,
vyper mě a budu bělejší než sníh.“
(Žalm 51,7)
David věděl, že jeho Bůh je spravedlivý a nestojí o hřích. Věděl však také, že je to Bůh milosrdný, jehož nezlomná láska trvá navěky, a že všechny zbloudilé děti přivítá doma s otevřenou náručí. David šel k Hospodinu tak, jako by se chybující dítě, které vidělo své provinění, chtělo smířit se svým otcem. V tomto žalmu opravdu nečtu mnoho strachu. Tím nechci říct, že není strašné padnout do rukou živého Boha (srov. Žid 10,31), ale věřím, že David znal lásku svého Otce a věděl, že je jeho dítětem a že je Bohem milován. Věděl také, že dokud hřích zůstává, nemůže být smířen. Přečtěte si Nátanovo pokárání od Boha. Bůh nechtěl stát uprostřed nepravosti. Když však David činil pokání, Bůh jeho hřích odstranil. Boží spravedlnost i jeho nezlomná láska stojí navěky.
3. Když hřešíme, hřešíme proti Hospodinu.
„Proti tobě, jedině proti tobě, jsem zhřešil
a udělal, co je zlé v tvých očích,
abys byl ospravedlněn ve svých slovech
a bezúhonný ve svém soudu.“
(Žalm 51,4)
Připadá vám tento verš zvláštní? Mně se zdál zvláštní, když jsem ho četl poprvé. Spočítejme si lidi, proti kterým David zhřešil. Zjevně zhřešil proti Urijášovi, a to jak cizoložstvím, tak jeho omámením a vraždou. Joábovi položil kámen úrazu (i když Joáb kámen úrazu opravdu nepotřeboval, už tak byl pěkně zlý chlap), když napsal dopis a v podstatě dal Joábovi příkaz, aby Urijáše zabil. Lhal lidem kolem sebe. Pravděpodobně přinutil (i když jak moc, to by byla naprostá spekulace) Batšebu, aby se s ním vyspala, protože byl přece král. Dal špatný příklad před svou rodinou a královstvím. Existuje řada lidí, které Davidův hřích pravděpodobně přímo či nepřímo ovlivnil. On však píše: „Proti tobě, jedině proti tobě jsem zhřešil…“
Jak je to možné? Myslím, že tomu lépe porozumíme, když pochopíme, kdo je konečným soudcem. Když hřešíme, jistě, hřešíme proti lidem v tom smyslu, že jim děláme věci, které bychom neměli, ale v konečném důsledku jsme zhřešili pouze proti Bohu, protože to je jeho zákon, který jsme přestoupili. Když hřeším, neporušuji tvůj zákon, svůj zákon ani zákon žádného jiného smrtelníka. Ty mi neříkáš, co mám dělat, ani já neříkám tobě, co máš dělat. Moje měřítko není u lidí, ale u Boha, a je to Bůh, od něhož přichází odpuštění. Když tedy hřešíme, hřešíme nakonec jen proti Bohu, protože on je ten, kdo určuje normu. Zdá se, že David tento koncept dobře pochopil. Věděl, kdo tu vládne a s kým musí být nakonec ve správném vztahu. Bylo by dobré, kdybychom totéž pochopili i my.
4. Bůh nemá zalíbení v oběti, když s ním nejsme ve správném vztahu.
„Neboť ty nemáš zalíbení v oběti, jinak bych ji dal,
nebudeš mít zalíbení v zápalné oběti.
Obětí Boží je zlomený duch;
zlomeným a zkroušeným srdcem, Bože, nepohrdneš.“
(Žalm 51,16-17)
Viděl jsem mnoho lidí, kteří plně věří, že mohou setrvávat v hříchu a přesto chválit a uctívat Boha. Jejich logika je taková, že Kristus zemřel za jejich hříchy a očistil je (což je velmi pravdivé), a proto nezáleží na tom, zda hřeší, nebo ne. Je jim odpuštěno. I když je pravda, že naše hříchy jsou odpuštěny a my jsme neustále omýváni milostí (srov. I Jan 1,7), není to bezpodmínečné. Nemůžeme setrvávat v hříchu, aby se milost rozhojnila (srov. Řím 6,1-4). David zde říká, že Hospodin nemá zalíbení v oběti je ten, kdo ji přináší, není s ním ve správném vztahu. To je analogické naší dnešní bohoslužbě. Bohu se nelíbí, pokud setrváváme v hříchu bez pokání, ale stále ho uctíváme, jako by se nic nedělo. To je v rozporu se samotným Kristovým poselstvím, když nás vyzýval k pokání. Jak bychom my, kteří jsme zemřeli hříchu, v něm měli stále žít? Je to naprosto rozporuplné. Vidíme, že David by dále řekl, že až se věci dají do pořádku, Hospodin si vskutku opět oblíbí správné oběti.
„Učiň Sionu dobře podle své libosti,
vybuduj hradby Jeruzaléma,
tedy budeš mít zalíbení v pravých obětech,
v zápalných obětech a celopalných obětech,
tedy budou býci obětováni na tvém oltáři.“
(Žalm 51,18-19)
Když jsme vyzýváni k pokání, musíme být jako David. Věděl, že musí věci napravit, vzývat Hospodinovo milosrdenství a vykročit, aby znovu chodil v Duchu. Žít pro Krista neznamená, že nikdy nezhřešíme, ale znamená to, že i po hříchu vstaneme a budeme pokračovat vpřed.
5. Všichni, kdo žijí pro Krista, mají právo na pokání. Příběh nekončí smířením.
„Obnov mi radost ze svého spasení
a podepři mě ochotným duchem.
Pak budu učit přestupníky tvým cestám
a hříšníci se k tobě vrátí.
Vysvoboď mě z krveprolití, Bože,
Bože mé spásy,
a můj jazyk bude hlasitě zpívat o tvé spravedlnosti.“
(Žalm 51,12-14)
Jedním z mých oblíbených aspektů tohoto žalmu je to, co David říká, že bude dělat, až bude obnoven. Tento žalm není jen o jeho usmíření z hříchů, kterých se dopustil, ale je to příběh o jeho chození s Hospodinem. Jakmile bude obnoven, říká: „Tehdy budu učit přestupníky tvým cestám a hříšníci se k tobě navrátí“. Davidův úkol neskončil ani poté, co byl přiveden zpět. Jakmile se vrátil, vzal si pak za úkol jít za ostatními a pomáhat jim vrátit se stejně jako on. Pak by hlasitě zpíval chválu Pánu Bohu.
Když zhřešíme a jsme smířeni, náš příběh tím nekončí. Možná dokonce můžeme říci, že jedním z důvodů, proč jsme obnoveni, je jít a obnovovat druhé. Měli bychom být strážci jeden druhého v lásce a nedovolit, aby se ti, které milujeme, vzdálili od Otce. Všichni se čas od času necháme unášet a není úžasné, když je tu někdo, kdo nás vytáhne zpět? Jistě, během procesu to mnohdy nevypadá až tak úžasně, ale nakonec to udělá velký rozdíl. Neměli bychom se spoléhat jen na to, že nás tato osoba přitáhne zpět, ale měli bychom být touto osobou i pro někoho jiného. Vše ať se děje v lásce, včetně všech výčitek, které musíme udělit. Stojíme proti silnému nepříteli, ale Kristova moc je ještě silnější. V něm obstojíme, pokud budeme držet krok s Duchem.
Navržená četba na každý den:
Milost a pokoj.
-Walter
.