Za přítomnosti obrovského zástupu lidí, včetně královny, byly jejich ostatky ve slavnostním průvodu přeneseny právě do kláštera, kde Fernando žil.
Tato událost, ačkoli ji mnozí považovali za tragickou a smutnou, byla považována za slavnou a ve skutečnosti byla pro mladého Fernanda inspirací. Natolik, že ho inspirovala k závažnému rozhodnutí, které mělo změnit jeho život i životy mnoha dalších lidí. Rozhodl se, že i on se stane františkánem!“
O své pocity se od počátku dělil s bratry františkány slovy: „Rád bych oblékl hábit vašeho řádu, kdybyste mi slíbili, že mě co nejdříve pošlete do země Saracénů, abych získal korunu svatých mučedníků.“ Aby toho dosáhl, požádal o povolení opustit řád svatého Augustina. Po několika výzvách převora augustiniánů mu bylo dovoleno toto převorství opustit.
Mladý augustiniánský mnich jménem Fernando odešel do kláštera svatého Antonína, kde složil sliby františkánského řádu a přijal jméno Antonín na počest patriarchy poustevníků.
Věrni svému slibu dovolili františkáni Antonínovi odejít do Maroka, aby se věnoval tomu, co cítil jako své poslání – být svědkem Kristovým a také mučedníkem, pokud si to Bůh bude přát.
Ale jak se často stává, dar, který chtěl Antonín dát, nebyl darem, který po něm měl být žádán. Během pobytu v Maroku vážně onemocněl a po několika měsících si uvědomil, že se musí vrátit domů.
Během cesty domů se jeho loď dostala do bouře a silného větru a byla unášena na východ přes Středozemní moře. Nakonec jeho loď přistála na východním pobřeží Sicílie. Mniši v nedaleké Messině, ačkoli ho neznali, ho přivítali a začali ho ošetřovat. Stále nemocný Antonín se chtěl zúčastnit velké svatodušní kapituly na rohožích (nazývané tak proto, že 3 000 bratří se nemohlo ubytovat a spali na rohožích). Byl tam i František z Assisi, který byl také nemocný.
Jelikož byl Antonín v sicilském klášteře v podstatě návštěvníkem „z města“, nedostal během kapituly rohoží žádný úkol, a tak požádal, aby mohl jít a být s provinčním představeným ze severní Itálie. „Pouč mě o františkánském životě,“ požádal, aniž by se zmínil o svém předchozím teologickém vzdělání.
Když provinční představený souhlasil, Antonín byl nadmíru potěšen. Nyní měl stejně jako František možnost první volby – život v ústraní a kontemplaci v poustevně.
Antonius byl poprvé oceněn pro svůj velký dar kázání na shromáždění ke svěcení dominikánů a františkánů v roce 1222. Po skončení jídla provinciál navrhl, aby jeden z bratří pronesl krátké kázání. Mezi skupinou nebyl žádný okamžitý dobrovolník, a tak byl Antonín požádán, aby přednesl „jen něco prostého“, protože pravděpodobně neměl žádné vzdělání a v té době mu bylo pouhých 27 let.
Antonín se sice zpočátku nabídce bránil, ale nakonec začal mluvit prostým, neumělým způsobem. „Oheň“ v něm začal být zřejmý. Jeho znalosti byly nepřehlédnutelné, ale to, jak vášnivě mluvil, skutečně zapůsobilo na všechny přítomné.
Jakmile se projevilo jeho nadání a znalosti, vyměnil svůj tichý život modlitby a pokání v poustevně za život veřejného kazatele. František se doslechl o Antonínových kazatelských schopnostech a mladého kněze znovu pověřil kázáním v severní Itálii.
Víme, že ne na každého jeho kázání udělalo dojem. Legenda vypráví, že jednoho dne, když se Antonín setkal s hluchými uši, šel k řece a kázal rybám. To, čte se v tradovaném příběhu, upoutalo pozornost všech.
Antonius neúnavně cestoval po severní Itálii i jižní Francii – snad 400 cest – a rozhodl se vstoupit do měst, kde byli kacíři silní.
Přesto kázání, která po sobě zanechal, jen zřídka ukazují, že by s nimi přímo polemizoval. Podle výkladu církevních historiků Antonín raději prezentoval vznešenost křesťanství pozitivním způsobem. Nebylo dobré dokazovat lidem, že se mýlí: Antonín je chtěl získat pro pravdu, pro zdraví skutečného zármutku a obrácení, stejně jako pro zázrak smíření s milujícím otcem.
Antoniův nadřízený, svatý František, stále slýchal nadšené zprávy o Antonínových kázáních, znalosti Písma a oddanosti Marii. V roce 1224 Antonínovi napsal a požádal ho, aby učil jeho bratry františkány. Antonín se stal prvním učitelem františkánského řádu, kterému svatý František udělil zvláštní schválení a požehnání.
Antonín pokračoval v kázání, když učil bratry a přebíral v řádu větší odpovědnost. V roce 1226 byl jmenován provinčním představeným severní Itálie, ale stále si nacházel čas na kontemplativní modlitbu v malé poustevně.
O Velikonocích roku 1228, ve věku 33 let, se v Římě setkal s papežem Řehořem IX. Papež byl věrným přítelem a rádcem svatého Františka. Antonína, který slavného kazatele přirozeně pozval, aby promluvil. Učinil tak jako vždy pokorně. Ohlas byl tak velký, že lidé později říkali, že se zdálo, jako by se opakoval zázrak o Letnicích.
Zpět v Padově v roce 1231 pronesl Antonín své poslední a nejslavnější postní kázání. Zástupy byly tak velké – někdy až 30 000 lidí – že je kostely nemohly pojmout, a tak se vydal na náměstí nebo do otevřených polí. Lidé čekali celou noc, aby ho mohli slyšet. Bylo zapotřebí tělesné stráže, aby ho chránila před lidmi ozbrojenými nůžkami, kteří si chtěli ustřihnout kousek jeho hábitu jako relikvii. Po ranní mši a kázání Antonín zpovídal. To někdy trvalo celý den – stejně jako jeho půst a neustálá modlitba.
Velká energie, kterou během postní doby vynaložil, ho vyčerpala. Odešel do městečka poblíž Padovy, aby si odpočinul a zotavil se, ale brzy si uvědomil, že se blíží smrt, a chtěl se vrátit do Padovy, města, které miloval. Cesta na voze ho však natolik oslabila, že se musel zastavit v Arcelle. Nakonec musel Padově požehnat na dálku, jako František na dálku požehnal Assisi.
V Arcelle přijal poslední svátosti, zpíval a modlil se s tamními bratry. Když se jeden z nich Antonína zeptal, na co tak upřeně hledí, odpověděl: „Vidím svého Pána!“ Krátce nato v pokoji zemřel. Bylo mu teprve 36 let a františkánem byl pouhých 10 let.
Příběh a tradice úcty ke svatému Antonínovi Paduánskému začaly téměř okamžitě po jeho smrti 13. června 1231. Tisíce lidí se přišly podívat na Antoniovo tělo a zúčastnit se jeho pohřbu. Jeho hrob se okamžitě stal místem mimořádné zbožnosti a četných zázraků. Následujícího roku ho jeho přítel, papež Řehoř IX., dojatý mnoha zázraky, které mu byly připisovány během jeho života a které se udály u jeho hrobu, prohlásil za svatého. V roce 1946 papež Pius XII. oficiálně prohlásil svatého Antonína za doktora církve.
Jen Bůh ví, které z nich jsou pravdivé a které jsou lidovou legendou, ale při vyprávění příběhu svatého Antonína Paduánského je třeba se zmínit o běžně slýchaných příbězích, které mu byly připisovány během jeho pozemského života i po něm:
První je příběh o chlebu svatého Antonína. Mnoho lidí dává dary na pomoc chudým jako poděkování za dary, které připisují přímluvě svatého Antonína. Říkají tomu chléb svatého Antonína. Příběh svatoantonínského chleba prý začal v roce 1263, kdy se poblíž baziliky svatého Antonína utopilo milované dítě. Matka dítěte prosila svatého Antonína o přímluvu a slíbila, že pokud se jí dítě vrátí do života, dá jeho váhu v obilí chudým, aby si mohli upéct chléb – což byl v době všeobecné chudoby a hladu velmi velký dar.
Když se dítěti zázračně vrátil život, žena dostála svému slovu a vznikla tradice dávání almužny chudým ve jménu svatého Antonína. Je to krásná tradice štědrosti a dobročinnosti vůči chudým. A je příhodné, že se tak děje ve jménu svatého Antonína, protože je patronem chudých.
Mnozí lidé považují svatého Antonína za „nálezce ztracených věcí“. Důvod pro vzývání pomoci svatého Antonína při hledání ztracených nebo ukradených věcí se odvíjí od události z jeho vlastního života. Jak se vypráví, měl oblíbenou knihu žalmů, která pro něj byla velmi cenná. Jelikož to bylo ještě před vynálezem knihtisku, jednalo se o ručně tištěnou knihu – ještě větší hodnotu však měly jeho osobní poznámky a komentáře, které si do žaltáře zapisoval, aby mu pomohly při výuce studentů ve františkánském řádu. Existovalo podezření, že Žaltář ukradl jeden z noviců, kteří opouštěli komunitu. Antonín se modlil za navrácení svého milovaného majetku. Krátce poté novic knihu vrátil a požádal Antonína o odpuštění, které mu bylo uděleno.
Svatý Antonín je znám také jako strážce pošty v důsledku jiné události z jeho života. Ačkoli Antonín vždy vyhledával samotu a čas na rozjímání, byl tak oblíbeným kazatelem, že na odpočinek měl čas jen zřídka. Poslušně psal svému nadřízenému o povolení oddechu a času na cestu do určité vzdálenosti za účelem rozjímání. Jak se však vypráví, když si posel pro dopis přišel, nebyl nikde k nalezení. Antonín to považoval za znamení, že nemá jet, a na cestu zapomněl. Krátce nato dostal od svého nadřízeného povolení, aby se na cestu vydal. Další legenda z roku 1792 vypráví o ženě se zlomeným srdcem, která hledala zprávy o svém manželovi, jenž cestoval ze Španělska do Peru. Přestože mu mnohokrát psala, nedostala žádnou odpověď. V zoufalství šla do kaple, vložila dopis do rukou sochy svatého Antonína a modlila se, aby se za ni přimluvil a pomohl jí dopis doručit. Když se druhý den vrátila do kaple, byla zklamaná, že tam dopis stále leží. Po vyjmutí dopisu zjistila, že její dopis byl nahrazen dopisem od jejího manžela. Ten jí napsal, že její poslední dopis doručil františkánský kněz a že měl z jejího dopisu obrovskou radost, protože si myslel, že je mrtvá, když o ní tak dlouho neslyšel.
Noveny ke svatému Antonínovi se slaví v mnoha kostelech a svatyních po celém světě. Mnohé začínají v úterý, protože v úterý byl Antonín pohřben a začaly se dít zázraky u jeho hrobu. Začátek novény je spojen s příběhem bezdětného páru. Po mnoha a mnoha letech touhy po dítěti se žena se svými problémy obrátila na svatého Antonína. Ten se jí prý zjevil ve snu a řekl jí: „Po devět úterků, jedno po druhém, navštěvuj františkánskou kapli a přistupuj ke svátosti pokání a k oltáři, pak se modli, a o co budeš prosit, toho se ti dostane.“ Manželé se brzy dočkali dítěte. Ať už se za legendou skrývá jakákoli skutečnost, v roce 1898 papež Lev XIII. podpořil tuto úctu udělením plnomocných odpustků těm, kdo tráví čas zbožnou modlitbou ke cti svatého Antonína s úmyslem činit tak po několik po sobě jdoucích úterků.
Mnohá vyobrazení svatého Antonína ho zobrazují s liliemi a dítětem Krista. Na mnoha místech se lilie na svátek svatého Antonína žehnají a rozdávají. Lilie nám má připomínat čistotu svatého Antonína a naši vlastní potřebu modlit se o milost čistoty ve chvílích pokušení. Existuje mnoho verzí legendy o svatém Antonínovi kolébajícím dítě Krista. Podle většiny z nich se svatý Antonín vydal do místní poustevny, aby zde strávil čas modlitbou. Jednou v noci se mu při hluboké modlitbě zjevil Ježíš jako dítě. Místnost se naplnila světlem a smíchem, když svatý Antonín držel dítě v náručí. Jak se vypráví, když majitel poustevny uviděl světlo, přišel to prozkoumat, aby spatřil svatého Antonína s dítětem. Když vidění skončilo, svatý Antonín si uvědomil, že majitel klečí u dveří, a prosil ho, aby se o příběh dělil až po Antonínově smrti.
Antonius byl prostý a pokorný mnich, který s láskou a nebojácnou odvahou hlásal radostnou zvěst. Mladík, kterého jeho spolubratři považovali za nevzdělaného, se stal jedním z největších kazatelů a teologů své doby. Byl to muž velkého pokání a apoštolské horlivosti. Byl však především světcem lidu. Jeho účinnost při povolávání lidí zpět k víře prostřednictvím kázání byla stejně důležitá jako jeho mírotvorná činnost a výzvy ke spravedlnosti.
Dnes je svatý Antonín Paduánský jedním z nejuctívanějších a nejoblíbenějších světců katolické církve. Jedním z důvodů je pravděpodobně to, že jeho život byl takový, jaký má být život každého křesťana – stálá odvaha čelit životním vzestupům a pádům, výzva milovat a odpouštět, starat se o potřeby druhých, řešit velké i malé krize a stát nohama pevně na zemi naprosté důvěryhodné lásky a závislosti na Bohu.
V duchu našeho spolubratra, svatého Antonína Paduánského, ať vám Bůh žehná.