Člověk hledá smysl je dílo literatury faktu, které pojednává o zkušenostech Viktora Frankla ze života v nacistických koncentračních táborech a o jeho psychoterapeutické technice zvané logoterapie. Frankl nikdy nepodává čtenáři lineární vyprávění o svém pobytu v táborech – místo toho se více zaměřuje na vysvětlení toho, jak každodenní boje táborového života ovlivňovaly duševní stav jeho vězňů. V důsledku toho uvádí podrobnosti o svých zkušenostech pouze tehdy, když je lze použít jako důkaz pro jeho psychologické teorie.
Frankl na základě pozorování svých spoluvězňů uvádí, že typický vězeň prochází třemi psychickými fázemi: šokem v prvních dnech po příjezdu, apatií a „citovou smrtí“, jakmile si zvykne na život v táboře, a rozčarováním ze života po osvobození. Většina první části knihy, „Zážitky v koncentračním táboře“, zkoumá, co se stalo s apatickými vězni a jak se Frankl dokázal této apatii vyhnout.
Jádrem Franklovy filozofie je, že nejhlubší touhou člověka je najít smysl svého života, a pokud tento smysl najde, může přežít cokoli. Frankl našel smysl svých zážitků v koncentračním táboře tím, že se rozhodl, že své utrpení využije jako příležitost k tomu, aby se stal lepším člověkem. Místo aby se stal apatickým a smířil se s tím, že je odsouzen k záhubě, rozhodl se své utrpení přijmout. Podle Frankla je sice životní osud člověka jistě ovlivněn okolnostmi, v nichž se ocitl, ale nakonec si může svou životní cestu zvolit sám. I v té nejhorší možné situaci má člověk vždy svobodu zvolit si svůj postoj k životu.
Frankl tvrdí, že existují tři způsoby, jak najít smysl života: skrze práci, skrze lásku a skrze utrpení. Frankl si svou vůli ke smyslu – neboli touhu žít smysluplný život – udržoval po celé tři roky v táborech tím, že se soustředil na možné významy, které si mohl vytvořit. Kromě hledání smyslu v utrpení se Frankl motivoval tím, že přemýšlel o práci, kterou by chtěl dělat po odchodu z tábora. Konkrétně chtěl přepsat svůj rukopis o logoterapii – rukopis, který mu nacisté po příjezdu do Osvětimi sebrali. Frankl také našel naději v lásce a obraz jeho ženy mu pomohl překonat mnohá nejtěžší období.
Frankl dokázal využít své práce, lásky a utrpení k tomu, aby se udržel při životě, protože cítil, že je za ně a vůči nim zodpovědný. Tvrdí, že lidé nemohou pochopit obecný smysl či nadsmysl života – místo toho musíme hledat způsoby, jak učinit každý jednotlivý okamžik hodnotným. Každý člověk má jedinečné poslání, které může naplnit pouze on, a je zodpovědný za to, že se tohoto úkolu ujme.
Druhá část knihy, „Logoterapie v kostce“, je věnována podrobnějšímu vysvětlení Franklových myšlenek o logoterapii. Vysvětluje, že vůle člověka ke smyslu se může stát existenciálně frustrovanou, což může následně vyvolat noogenní neurózy. Jinými slovy, pokud člověk nemůže najít smysl nebo cíl svého života, mohou se u něj objevit psychické problémy, které je třeba řešit. Frankl tvrdí, že každý člověk by měl usilovat o to, aby se nacházel ve stavu noö-dynamiky, v němž existuje napětí mezi tím, co člověk již vykonal, a tím, čeho doufá dosáhnout. Podle Frankla je toto napětí mezi minulostí a přítomností zásadní pro duševní zdraví. Těm, kteří potřebují terapii, Frankl pomáhá překonat jejich úzkosti a strachy pomocí paradoxního záměru, při němž se člověk snaží přivodit přesně to, čeho se obává. V konečném důsledku se logoterapie snaží pomoci svým pacientům rozvíjet cíle – ať už jde o zbavení se fobie nebo přežití hrozné situace – a najít způsoby, jak jich smysluplně dosáhnout.
Frankl končí svou knihu slovy, že „člověk je tou bytostí, která vymyslela plynové komory v Osvětimi; je však také tou bytostí, která do těchto plynových komor vstoupila vzpřímená, s modlitbou Páně nebo Šema Jisrael na rtech“. Frankl se domnívá, že ačkoli je člověk jistě schopen páchat zlo, žádný jednotlivý člověk nemusí být zlý. Každý člověk má schopnost změnit své chování a postoj v každé možné situaci. Ve svém postskriptu Frankl toto přesvědčení potvrzuje jako základ svého tragického optimismu neboli víry v důležitost říkat „ano“ navzdory všemu.