Čínská politika jednoho dítěte

V roce 1979 zavedla Čína kontroverzní politiku jednoho dítěte, která omezovala většinu rodin na jedno dítě (venkovské rodiny mohly mít dvě děti, pokud jejich první dítě byla dívka). Čínští představitelé se tehdy obávali, že velký počet obyvatel země bude brzdou hospodářského růstu a jejich snahy o zvýšení životní úrovně. Podle jejich názoru byly zdravotní péče, vzdělání a bydlení, nemluvě o přírodních zdrojích, jako je půda a voda, příliš omezené na to, aby uživily tolik lidí. Domnívali se, že ke zlepšení kvality života v Číně je třeba kontrolovat množství lidí. Tvrdili, že jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je přijmout drastická opatření.

Byla tato politika úspěšná? To záleží na tom, koho se ptáte. Zastánci tvrdí, že fungovala: od konce 70. let 20. století čínský hospodářský růst vyvedl stovky milionů lidí z chudoby. To by podle nich nebylo možné bez kontroly růstu populace.

Kritici však tvrdí, že tato politika byla zbytečná a v konečném důsledku nahradila jeden problém – příliš mnoho lidí – jiným – příliš málo. Konkrétně má nyní Čína příliš málo žen a brzy bude mít příliš málo mladých lidí. Tato nerovnováha vytváří sociální napětí, které bude obtížné odstranit, a to i nyní, kdy bylo omezení jednoho dítěte nahrazeno politikou dvou dětí. Toto napětí je pociťováno na velmi osobní úrovni a zpochybňuje v Číně dlouhodobě zakořeněné hodnoty o významu manželství, rodiny a pocitu povinnosti dětí vůči rodičům.

Podivné načasování politiky jednoho dítěte

Chceme-li pochopit, proč Čína zavedla tak radikální politiku kontroly populace, pomůže nám porozumět širšímu kontextu 70. let, počínaje dramatickou změnou vedení. Od roku 1949 vládl Číně Mao Ce-tung, silný a charismatický (a někdy paranoidní a destruktivní) vůdce. Za Maovy vlády byla honba za osobním bohatstvím zakázána a přísně trestána, protože to podle něj podkopávalo rovnostářské ideály čínské revoluce.

V roce 1978, dva roky po Maově smrti, se však objevil nový vůdce, který měl v plánu vést Čínu zcela jiným směrem. Tento vůdce, Deng Xiaoping, rychle představil Čtyři modernizace – zemědělství, průmysl, národní obranu a vědu a technologie – které měly Číně pomoci zbohatnout. Podle Deng a jeho spojenců však měla Čína problém: příliš mnoho lidí. Článek v Lidovém deníku odráží tehdejší uvažování vlády:

Pokud nezavedeme plánovanou kontrolu populace a necháme populaci nekontrolovaně růst, rychlý růst populace jistě těžce zatíží stát a lid, ochromí národní hospodářství, negativně ovlivní akumulaci a výstavbu státu, životní úroveň lidí a jejich zdraví a zpomalí pokrok čtyř modernizací.1

Editorial, People’s Daily, 8. července 1978

Překvapivé je, že čínská vláda vůbec považovala tak přísnou politiku kontroly populace za nezbytnou; vždyť porodnost v Číně (míra, s jakou ženy rodí děti) se již více než deset let zpomaluje (viz obrázek 1) díky třem hlavním faktorům:

• Urbanizace: Po revoluci v roce 1949 se miliony lidí v Číně přestěhovaly z venkova do měst, čímž odpadla potřeba mnoha párů mít hodně dětí, které by jim pomohly s prací v zemědělství.
• Vzdělání žen:
• Politika plánování rodiny: Za vlády Maa získalo mnohem více žen formální vzdělání a práci mimo domov, takže pro ně bylo méně praktické mít velké rodiny: Ještě před zavedením politiky jednoho dítěte zavedla čínská vláda kampaň „Později, déle, méně“, která povzbuzovala páry, aby déle čekaly s prvním dítětem, umožnily delší časový odstup mezi prvním a druhým dítětem a obecně se řídily radami vlády, aby měly menší rodiny.

Obrázek 1: Klesající porodnost v Číně v letech 1966-2013.

Proč, když už se populační růst zpomaloval, vláda cítila potřebu zavést tak přísná omezení počtu dětí na rodinu? Dosud pro to neexistuje jasné vysvětlení; víme však, že noví představitelé byli pod tlakem, aby ukázali, že jejich ekonomické reformy zlepšují životní úroveň Číňanů. Víme také, že věřili, že existuje silná vazba mezi počtem obyvatel a hospodářským růstem. Proto možná dospěli k závěru, že nemají jinou možnost než uzamknout nižší míru porodnosti a ještě ji snížit.

Jediné, co je jisté, je, že vláda věděla, že mnoho čínských rodin bude politice jednoho dítěte vzdorovat. Z tohoto důvodu spoléhala jak na kampaně a přesvědčování, tak na donucení těch, kteří se snažili pravidla porušit.

Populační policie, tresty a propaganda

K prosazení politiky jednoho dítěte místní úředníci v Číně často používali invazivní a někdy i násilná opatření. Takzvaná „populační policie“ například monitorovala plodnost žen tím, že je podrobovala pravidelným lékařským prohlídkám. Pokud zjistili, že žena čeká druhé dítě, často ji donutili podstoupit potrat. Mnoho žen bylo také násilně sterilizováno, aby nemohly znovu otěhotnět.

Některé rodiny se této politice vzepřely a pořídily si druhé nebo třetí dítě. Pokud to „populační policie“ zjistila, potrestala rodiče pokutami, které většina rodin nebyla schopna zaplatit. Mnoho takových rodičů proto své „nadkvótní“ děti skrývalo před zraky veřejnosti. Jejich úřední neviditelnost znamenala, že tyto děti nedostaly povolení k pobytu, tzv. hukou, což znamenalo, že nemohly získat zdravotní péči, navštěvovat školu nebo dokonce získat průkazku do knihovny. Teprve v prosinci 2015 čínská vláda konečně oznámila, že 13 milionům těchto hei haizi neboli „černých dětí“ bude umožněno zaregistrovat se pro hukou.2

Trestání a nátlak nebyly jedinými používanými nástroji. Nátlak vrstevníků a rozsáhlá propagandistická kampaň měly za cíl přesvědčit Číňany, aby přijali ideál rodiny s jedním dítětem. Většina Číňanů nevlastnila televizi a v prvních dvou desetiletích politiky neexistovaly mobilní telefony ani internet, takže vláda využívala veřejná prostranství k vystavování sloganů a obrázků zobrazujících šťastné, zdravé a prosperující rodiny s jedním dítětem (viz obrázky 2 a 3).

Video: „Čínské tajné děti, příběh Li Süe“ (2:37).

Trestání a nátlak však nebyly jedinými nástroji, které vláda používala. Byl také zahájen nátlak vrstevníků a rozsáhlá propagandistická kampaň s cílem přesvědčit Číňany, aby přijali myšlenku malé rodiny. Většina čínských rodin nevlastnila televizi a mobilní telefony a internet ještě nebyly realitou – vláda proto využívala veřejná prostranství k vystavování propagandistických sloganů a obrázků zobrazujících šťastné, zdravé a prosperující rodiny s jedním dítětem (viz obrázky 2 a 3).

Obr. 2: Propaganda: „Upřednostněte plánování rodiny v zájmu rozvoje“.

Obrázek 3: Propaganda: Socha v Pekingu propagující čínskou politiku jednoho dítěte.

Jádrem této propagandy byla dvě základní sdělení. První nabádalo lidi, aby přemýšleli o širším národním blahu, totiž že menší počet obyvatel podpoří úsilí o hospodářský rozvoj Číny. Druhé se zaměřovalo na to, jak malá velikost rodiny prospěje rodinám samotným. Například malé rodiny byly vykreslovány jako „moderní“ a mít pouze jedno dítě umožní rodičům více investovat do jeho vzdělání, aby mu pomohli uspět ve stále konkurenčnější globální ekonomice. Tento druhý typ apelu byl obzvláště účinný; v 90. letech 20. století se mnoho městských rodin v Číně víceméně smířilo s myšlenkou mít pouze jedno dítě.

Nezamýšlené důsledky

Ačkoli čínská vláda tvrdí, že politika jednoho dítěte byla úspěšná, odborníci již léta varovali, že tato politika zašla příliš daleko a vede k nezamýšleným důsledkům, které bude těžké napravit.

Těžká populační pyramida: S hospodářským rozvojem zemí se obvykle dějí dvě věci. První je pokles porodnosti, což znamená méně mladých lidí. Druhou je nárůst průměrné délky života, protože lidé mají lepší přístup ke zdravotní péči a výživě, což znamená více starých lidí. Když se tyto dva trendy sečtou, výsledkem je klesající počet mladých lidí v produktivním věku, kteří musí nést náklady na péči o rostoucí počet starších nepracujících lidí (viz obrázek 4).

Obr. 4: Čínské populační pyramidy: 1960, 2015, 2050.

Mnoho bohatých zemí, jako je Kanada, má dobře rozvinuté systémy sociálního zabezpečení, které pomáhají podporovat stárnoucí populaci. V Číně však takový systém rozvinutý není; tato odpovědnost stále leží především na mladších členech rodiny. Ve skutečnosti někteří mladí dospělí v Číně, kteří jsou svobodnými dětmi, čelí možnosti, že budou muset podporovat dva rodiče a až čtyři prarodiče, což je situace označovaná jako „problém 4-2-1“ (viz obrázek 5). Ve snaze zajistit, aby mladí lidé tuto odpovědnost ctili, zavedla vláda v roce 2013 „zákon o právech starších osob“, který v podstatě znemožňuje ignorovat staré lidi ve svém životě.3

Obrázek 5: „Problém 4-2-1“.

„Malí císaři“ a inflace očekávání: Na osobnější úrovni změnila politika jednoho dítěte život jedináčků. Někteří tvrdí, že tyto děti mohou využívat tolik pozornosti svých rodičů a prarodičů. Jedináčci také mohou mít příležitosti dělat věci, které by možná nemohli, kdyby rodiče museli platit za více než jedno dítě.

Audio: Čínští „malí císaři“ mají štěstí, ale v životě jsou osamělí (5:21)

Média v Číně i v západních zemích však nebyla k těmto jedináčkům vždy laskavá a označovala je za „malé císaře“, kteří jsou rozmazlení a těžko se vyrovnávají s těžkostmi, protože jsou zvyklí, že je po jejich. Někteří tvrdí, že tyto děti žijí osamělý život bez sourozenců a bratranců. Mnohé z nich jsou také pod silným tlakem, aby splnily vysoká očekávání svých rodičů, že budou mít dobré výsledky ve škole a v budoucnu získají prestižní a dobře placenou práci. Ve skutečnosti je tlak ze strany rodičů stále větší a soustředěnější, protože mají jen jedno dítě, na které mohou promítat svá očekávání.

Autor Liu Yi popisuje situaci takto:

„My jsme ti nešťastní, protože jsme jen děti. Osud nám předurčil méně štěstí než dětem z jiných generací. Jsme také ti šťastní – díky pozornosti tolika dospělých přeskakujeme dětskou nevědomost a dospíváme. Prostomyslní nejsme schopni vidět realitu života a nedostatek zátěže nám upírá hloubku. „4

Liu Yi, Nejsem šťastný: Prohlášení jedináčka generace 80. let

Příliš málo dívek: Zatímco mnoho čínských rodin nakonec upustilo od tradiční preference velkých rodin, jiná tradice byla tvrdohlavější: preference chlapců před dívkami. V minulosti platilo, že když se muž v Číně oženil, jeho žena se stala součástí jeho rodiny a od páru se očekávalo, že se bude starat o manželovy rodiče v jejich stáří. I když se tato praxe v posledních letech uvolnila, nejméně dvě desetiletí po zahájení politiky jednoho dítěte se mnoho rodičů rozhodlo pro potrat ženského plodu v naději, že další dítě bude chlapec. Z tohoto důvodu má nyní Čína jednu z nejvíce vychýlených genderových nerovnováh na světě (viz obrázek 6).

Obrázek 6: Genderová nerovnováha v Číně, 1962-2013.

Tato nerovnováha se nyní, kdy děti narozené v rámci politiky jednoho dítěte dosáhly věku pro vstup do manželství, stala zdrojem sociálního napětí. Podle většiny odhadů je v současné době v Číně o 35 milionů více mladých mužů než žen. Tito muži čelí velkému tlaku, aby se oženili a měli dítě, aby mohli pokračovat v rodové linii. To je však pro ně stále obtížnější, zčásti proto, že žen je prostě méně než mužů, a zčásti proto, že mnoho mladých žen je při výběru manžela „vybíravějších“. Některé například říkají, že nebudou uvažovat o sňatku s mužem, pokud jim nemůže zajistit pěkný byt, auto a hukou (povolení k pobytu) ve velkém městě, jako je Peking nebo Šanghaj. To znamená, že chudí, venkovští a méně vzdělaní mladí muži jsou postiženi nejvážněji.

Budoucnost Číny se dvěma dětmi?“

Oznámení z konce roku 2015, že Čína přejde na politiku dvou dětí, nemusí být nakonec tak dramatickou změnou, jak se někteří domnívali. Za prvé je to stále čínská vláda, nikoliv samotní Číňané, kdo má konečné slovo při rozhodování o velikosti rodin. Navíc navzdory všem odborníkům zvenčí, kteří tvrdí, že politika jednoho dítěte vytvořila „hrozící krizi“ genderové a věkové nerovnováhy, čínští představitelé stále trvají na tom, že nějaká forma politiky kontroly populace je nutná. Současný prezident Si Ťin-pching nedávno prohlásil:

Po určitou dobu v budoucnosti se základní národní stav Číny, kterým je velký počet obyvatel, zásadně nezmění. Bude i nadále vytvářet tlak na hospodářský a sociální rozvoj. Napětí mezi velikostí populace a zdroji a životním prostředím se zásadně nezmění.

„Xi Says Family Planning to Remain a Long-Term Policy“, Global Times, 19. května 2016

Koneckonců je stále otázkou, jak budou Číňané na toto uvolnění pravidel reagovat. Jedním z vedlejších účinků staré politiky je, že se nyní očekává, že rodiče vynaloží na dítě tolik peněz a prostředků, že dokonce i mnoho párů ze střední třídy tvrdí, že si nedokážou představit, že by si mohli dovolit dvě děti.5 Čína tak může mít i nadále generaci dětí, které se budou cítit buď šťastné, nebo osamělé, případně obojí.

2 Zhu Xi, „President Xi Jinping: China to Register 13 Million ‚Black Children‘ without ‚Hukou‘,“ People’s Daily Online, 10. prosince 2015.

3 Celia Hatton, „New China Law Says Children ‚Must Visit Parents‘,“ BBC News, 1. července 2013,

4 Od Liu Yi, I Am Not Happy: The Declaration of an 80s Generation Only Child, citováno v Louisa Lim, „China’s ‚Little Emperors‘ Lucky, Yet Lonely, in Life,“ NPR News, 24. listopadu 2010,

5 Did Kirsten Tatlow, „One ‚Child‘ Culture Is Entrenched in China,“ New York Times, 4. listopadu 2015,

.