HISTORICKÉ PERSPEKTIVY
Koncept osobnosti se studuje již nejméně 2000 let, počínaje Hippokratem v roce 370 př. n. l. (Fazeli, 2012). Hippokrates teoreticky předpokládal, že osobnostní rysy a lidské chování jsou založeny na čtyřech samostatných temperamentech spojených se čtyřmi tělesnými tekutinami („humory“): Cholerický temperament (žlutá žluč z jater), melancholický temperament (černá žluč z ledvin), sangvinický temperament (červená krev ze srdce) a flegmatický temperament (bílý hlen z plic) (Clark & Watson, 2008; Eysenck & Eysenck, 1985; Lecci & Magnavita, 2013; Noga, 2007). O několik století později navázal na Hippokratovu teorii vlivný řecký lékař a filozof Galén, který předpokládal, že nemoci i osobnostní rozdíly lze vysvětlit nerovnováhou humorů a že každý člověk vykazuje jeden ze čtyř temperamentů. Například cholerik je vášnivý, ctižádostivý a odvážný, melancholik je uzavřený, úzkostný a nešťastný, sangvinik je radostný, dychtivý a optimistický a flegmatik je klidný, spolehlivý a přemýšlivý (Clark & Watson, 2008; Stelmack & Stalikas, 1991). Galénova teorie byla rozšířena po více než 1 000 let a byla populární i ve středověku.
V roce 1780 navrhl německý lékař Franz Gall, že vzdálenosti mezi hrbolky na lebce prozrazují osobnostní rysy, charakter a duševní schopnosti člověka. Podle Galla měření těchto vzdáleností odhalilo velikost oblastí mozku, které se pod nimi nacházejí, a poskytlo tak informace, na jejichž základě bylo možné určit, zda je člověk přátelský, pyšný, vražedný, laskavý, umí dobře mluvit jazyky atd. Zpočátku byla frenologie velmi populární; brzy však byla zdiskreditována pro nedostatek empirických podkladů a na dlouhou dobu byla odsunuta do postavení pseudovědy (Fancher, 1979).
Pseudověda spočívající v měření oblastí lebky člověka je známá jako frenologie. (a) Gall vytvořil tabulku, která znázorňovala, které oblasti lebky odpovídají určitým osobnostním rysům nebo vlastnostem (Hothersall, 1995). (b) Litografie z roku 1825 zobrazuje Galla, jak zkoumá lebku mladé ženy. (kredit b: úprava díla Wellcome Library, Londýn)
Ve stoletích po Galénovi přispěli k rozvoji jeho čtyř základních temperamentových typů další badatelé, především Immanuel Kant (v 18. století) a psycholog Wilhelm Wundt (v 19. století) (Eysenck, 2009; Stelmack & Stalikas, 1991; Wundt, 1874/1886). Kant souhlasil s Galénem, že každého lze zařadit do jednoho ze čtyř temperamentů a že se tyto čtyři kategorie nepřekrývají (Eysenck, 2009). Vypracoval seznam vlastností, kterými lze popsat osobnost člověka z každého ze čtyř temperamentů. Wundt však navrhl, že lepšího popisu osobnosti lze dosáhnout pomocí dvou hlavních os: emocionální/neemocionální a proměnlivý/neproměnlivý. První osa oddělovala silné a slabé emoce (melancholický a cholerický temperament od flegmatického a sangvinického). Druhá osa oddělovala proměnlivé temperamenty (cholerika a sangvinika) od neproměnlivých (melancholika a flegmatika) (Eysenck, 2009).
Kant, který vycházel z Galénovy teorie čtyř temperamentů, navrhl pro popis jednotlivých temperamentů slova rysy. Wundt později navrhl uspořádání rysů na dvou hlavních osách.
Psychodynamický pohled na osobnost Sigmunda Freuda byl první komplexní teorií osobnosti, která vysvětlovala širokou škálu normálního i abnormálního chování. Podle Freuda jsou nevědomé pudy ovlivněné sexem a agresí spolu se sexualitou v dětství silami, které ovlivňují naši osobnost. Freud přilákal mnoho následovníků, kteří jeho myšlenky modifikovali a vytvořili nové teorie o osobnosti. Tito teoretici, označovaní jako neofreudovci, obecně souhlasili s Freudem v tom, že na zážitcích z dětství záleží, ale snížili důraz na sex a zaměřili se více na sociální prostředí a vliv kultury na osobnost. Pohled na osobnost navržený Freudem a jeho následovníky byl dominantní teorií osobnosti po celou první polovinu 20. století.
Poté se objevily další významné teorie, včetně perspektivy učení, humanistické, biologické, evoluční, rysové a kulturní. V této kapitole se budeme těmito různými perspektivami osobnosti podrobně zabývat.